Bára Štěpánová

Herečka a moderátorka Bára Štěpánová o sobě tvrdí, že je rozmazlená a líná. Není prototypem domácí hospodyňky, nerada chodí po úřadech a sotva prý zvládne zaplatit složenky.

Se svým manželem, Miroslavem Barabášem, který ji umožňuje být „princeznou“, žije v pohádkovém domě zařízeném v anglickém stylu a v jejím růžovém pokoji, kromě sbírky andělíčků, leží na stole i notebook. Jediný důvod, proč má v Bářině pokoji své místo, však je jeho růžová barva. Jeho majitelka totiž, jako staromilec, rozhodně technické vymoženosti nevyhledává. Ať už o sobě drobná, ale nepřehlédnutelná herečka tvrdí cokoliv, při následujícím rozhovoru spíš než líně působila jako živelná smršť a její energie mi opravdu pospávat nedovolila. 

 

Báro, Vy máte tři psy, můžete je našim čtenářům představit?

Ano, máme tři psy, každý je jiná rasa a všechno to jsou holčičky. My jsme totiž zásadně holčičkový J. V tuto chvíli je nejstarší Tonička, která je míšenka, druhá je labradorka Norka a nejmladší je německý ovčák Elsa. Ta se sice původně jmenuje Alma Pendolino Bohemia, ale my jí říkáme Elsinka.

Co Vás přimělo k přejmenování z Almy na Elsu?

Jméno je po Else, kterou jsme měli jako prvního psa. Před lety jsme koupili dům i s ovčákem Elsou, které byly tehdy dva roky, a my jsme ji strašně milovali. Elsa byla naprosto fantastický pes, vždycky se chovala, jakoby tušila, že jsme jí zachránili život. Kdybychom si ji totiž nenechali, skončila by v útulku, protože její majitelka se odstěhovala do zahraničí.

Elsinka bohužel umřela na rakovinu. Můj muž byl zvyklý každé ráno volat „Elsi!“ a moc se mu po Else stýskalo, takže jsme museli okamžitě sehnat novou německou ovčandu…Proto opět Elsa.

Tonička, řečená Tonda a Norah, neboli Norka, si svá jména zasloužily jak?

My bydlíme v Zákolanech, kde se kromě naší Tondy narodil také Antonín Zápotocký, takže náš pes dostal jméno na počest dělnického prezidenta. A Norah, to je podle zpěvačky Norah Jones. I když je pravda, že líp než Norah zpívá Elsinka.

Mají Vaše holčičky také přezdívky?

Tak Noře třeba říkám Noraho, Elsince Elsomíro… Když se odněkud vracíme domů a pejsci koukají za plotem, tak jsou to „čumpesky“ a když prší, tak jsou to „prasopsi“.

 

Báro, Vy si vůbec ráda hrajete se slovíčky, že? Vím, že máte pro pejsky i speciální povely…

To mám. Například „pesimista“ znamená pes na místo, „homepes“ je povel když jdeme domů…

Nežárlí venkovní psi Tonda s Elsou na Noru, která žije v domě?

Bohužel žárlí. Když jsme si pořídili novou Elsinku, tak jsme doufali, že to bude ta samá Elsinka. Je to ale úplně jiná Elsinka. Sice je krásná, ale má úplně jinou povahu. Jak já říkám, každý pes je jiný člověk. Elsinka si začala nárokovat vedoucí místo ve společnosti a Norinka taky, takže to nedělá dobrotu a musíme je oddělovat.

Už si holky někdy vážněji „vjely do vlasů“?

Ano, zažili jsme i dramatické situace, takže je už k sobě nepouštíme, nepokoušíme to.

Když jste jenom dva dospělí a tři psi, tak se ta situace nedá zvládnout.

 Má Norah v domě nějaké své místo nebo je jí k dispozici celý?

Norah může i do postele. My máme s manželem každý svoji ložnici, a když někdy spíme dohromady, tak je Norah nejspokojenější. A protože máme zlatýho labradora, tak musíme samozřejmě k tomu psovi volit i barvu povlečení. Ideální je kávová, světlá, tmavá není dobrá, protože je na ní všechno vidět.

Kromě toho, že se Vaši pejsci špatně snášejí, komplikují Vám něčím dalším život?

Myslím, že ne. Samozřejmě se musíme postarat, když někam jedeme, to hlídá maminka, ale jinak ne. Já mám dokonce raději psy než lidi. Pro mě jsou, hlavně Norah, která je v domě, opravdu jako mimino, jako dítě.

Norah je pro Vás jako dítě a Vy si s manželem v souvislosti se svými psy říkáte maminko a tatínku…?

Ano, to je důležité, my nejsme páníček a panička, ale maminka a tatínek. Kdysi jsem tohle slyšela u známých ve Švýcarsku, kteří měli spoustu koček. To bylo ještě v době, kdy jsme neměli dům ani žádné zvíře a když jsme to slyšeli, přišlo nám to hrozně komický. Ale pak, když došlo na vlastního psa, nám to přišlo úplně přirozený. Takže jsme maminka a tatínek.

Budeme-li parafrázovat, říká se, že jedno dítě, žádné dítě…Vy máte hned tři.

Když byla stará Elsinka s Toničkou a Abuškou, tak to fungovalo geniálně. Elsa měla holky na povel, bylo až neuvěřitelné jak se „noví“ psi od ní rychle učili a všechno okoukávali.

Teď je to, přiznávám, náročnější, naši psi nejsou ani cvičení ani moc vychovaní. Elsa s Tondou, které jsou venku, si to už mezi sebou nějak vyříkaly, tam je to jasný. Občas se sice pejskujou, ale nikdy si neublíží. Kdežto pokojová Norah…

Báro, přiznávám, že už se trochu ve Vašich pejscích ztrácím. Zmínila jste Abušku, o té jsme ještě nemluvily…

Když jsme koupili dům s Elsou č. 1, tak jsme si říkali, že když už máme velkou zahradu, že Else pořídíme kamaráda. A zrovna tou dobou nám někdo vyprávěl o tom, jak úžasní psi jsou berňáci. Tak jsme si pořídili štěňátko bernskýho salašnickýho psa, Abušku.

Dostál berňák referencím?

Dostál. Berňák je úžasnej pes. Navíc je to nejlepší pes ve ksichtě. My jsme měli docela strach, jak Elsa nové štěně přijme, jestli ho sežere nebo nesežere. Ale ona byla úžasná máma. Začala štěně olizovat a vydávat takový pozitivní zvuky. My jsme s manželem u toho jejich seznamování vypili několik lahví vína a celou dobu jsme brečeli. Bylo to hrozně dojemný. Jenže Elsa umřela a přišli jsme i o Abu. Ta se nám ztratila. Nebo ji spíš někdo ukradl. Ale já si pořád říkám, že ji někdo našel, nebo že si ji vzal nějaký hodný člověk … Tam jsem neprožila takovou tu hrůzu, jako když pes odejde na věčnost.

Měla Elsa i vlastní štěňata?

Měla. Právě Tonda je dcera starý Elsinky, kterou, než jsme měli oplocený pozemek, nám nějaký místní pes „znásilnil“. Ani alimenty na ni, hajzlík, neplatí.

A kdo je hlava vaší početné rodiny?

Hlava naší rodiny je můj muž, alfasamec. Já jsem až taková deltasamice.

Předpokládám, že jako správná „maminka“ svým pejskům vyvařujete dobroty.

Nevařím. My jsme se úplně náhodou seznámili s panem Sokolem, veterinářem, který vyrábí psí papání. Pan Sokol dělá opravdu masový konzervy, ne žádný kostičky, ale kuře, srdce…Občas jim uvařím třeba rýži, ale jinak mají opravdu masíčko, granulky, vitamíny.

Jak nároční jsou Vaši pejsci strávníci?

No, hlavně Elsinka. To je kuřátkový pes, srdce jí nechutná…

Báro, říká se, že nejdřív pán a potom pes. Jak je to u vás?

Nejdřív samozřejmě pes. A tento názor zastává i naše paní veterinářka. Když byla poslední velká psí rvačka, kdy já jsem (nahá) držela Toničku a Míra se pokoušel holky od sebe odtrhnout, a protože hraje na trumpetu, tak ne rukama, ale nohou, tak mu některá omylem tu nohu prokousla. Můj muž pak jel s prokousnutou nohou a pokousanou Norou na veterinu a co myslíte, že řekla paní doktorka? Nejdřív pes, a pak ty!

Možná, kdyby jel nedřív na „lidskou“ chirurgii, tak by pořadí bylo opačné …

No, vzhledem k tomu, že já manželovi říkám pejsku, tak na tu veterinu jezdí správně. Naše veterinářka se stará i o něj.

Vraťme se na chvíli k „pokojové“ Noře. Zničila někdy něco?

Když byla malá, tak jo, ale teď už ne. Ona jenom nosí boty. Když třeba já jsem doma a manžel přichází, tak ona mi sebere moji domácí botičku a nese tatínkovi ukázat, že maminka je doma.

 

Trestáte své psy?

Manžel se dřív snažil trestat, vychovávat, ale já to neumím. Já neumím trestat lidi, natož psy. Já tvrdím, že i když pes někoho pokouše, že to je vina člověka.

Jsou tři psi ve vaší rodině konečné číslo nebo se chystáte na nějaký další přírůstek?

Myslím, že tři psi jsou tak akorát. Sice jsem měla jednou takové pokušení… Byla jsem pozvaná moderovat výstavu novofoundlandských psů, ty já miluju, a pořadatelé říkali, že nemají peníze na honorář a nabídli mi místo toho štěně. Nejdřív jsem samozřejmě byla nadšená, ale pak jsem se rozhodla, že ne, protože, bohužel, čím větší pes, tím kratší život a já nevím, co bych dělala s nemocným psem. Asi bych to nepřežila, hrozně těžce nemoci svých psů nesu a u téhle rasy je pravděpodobnost krátkého života strašně velká.

Báro, umíte udělat psí oči?

Tak to teda umím. To jsem se naučila a používám je velmi často.

Psi se prý po určité době začínají podobat svým pánům a naopak. Jak je to u vás?

Přímo o podobě bych nemluvila, ale s Norinkou v něčem stejné opravdu jsme. Ona je stejně rozmazlená jako já, pořád něco chce, neumí chytat piškoty jako já a stejně jako já nemá ráda děti. Je to asi jediný labrador na světě, který děti nemá rád.

Nemáte ráda děti? To je docela odvážné přiznání…

No, nemusím je. A jak se říká, že labrador je pes k dětem, tak Nora, když vidí malé dítě, tak vrčí, protože má pocit, že je to vetřelec. Doslova malý děti nesnáší. Z toho mazlopsa, z toho miláčka, který ukazuje bříško, se najednou stává bestie.

Komentáře

komentáře