Co je pro mě nejtěžší

vystrizek23_png_2_1336682755

Zachránit psa je jedna z těch nejlepších věcí, kterou můžete udělat. Beru si k sobě pejsky, kteří by jinak přišli do útulku a u mě čekají, než se pro ně najde nový páníček. Ale když přijde čas říci sbohem, je to pro mě velmi těžké.

 

Hodně lidí mě také řeklo, že by si nemohli vzít dalšího pejska, protože si na něj již zvykli, oblíbili si ho a loučení by pro ně bylo nepředstavitelné.
To je také důvod, proč většina zvířecích záchranářů takzvaně „selže“ – na mazlíčka si zvyknou a ten skončí v jejich trvalé péči. Jak také můžete říct sbohem zvířátku, které každý den krmíte, hrajete si s ním, dáváte mu léky a staráte se o něj? Jak řekl jeden záchranář „Moje selhání nikdy nebylo tak šťastné“.
Jako pečovatelé se snažíme dělat to, co je v nejlepším zájmu psa. Například mou milovanou Lady Bug jsem ale musel nechat odejít, byla to ta jediná správná věc. Včera jsem ji nechal odvézt do nového domova…
Jsem velký milovník pejsků a miluji jim pomáhat. To je možná také důvod, proč mám nakonec ve své trvalé péči již šest velkých hafanů. A k nim mi přibyla z jednoho výjezdu i malá Bug. Nikdy nezapomenu na její skotačení, na to, jak mi skákala do klína. Mí velcí psi si vystačí jen mezi sebou a nevyžadují jen mojí pozornost, kdežto Bug byla jiná, chtěla mě jen a jen pro sebe. A to bylo něco, co sem ji mezi všemi ostatními psy nemohl dát.
Mohl jsem však zařídit, aby se jí v dalším životě dostalo to, co chce: nádherný, starostlivý domov, ve kterém ona sama bude středem pozornosti. A to se také časem stalo a Bug měla odjet.
Jak jsme čekali na auto, které si ji mělo vyzvednout, Bug mě krásně seděla na klíně. Pomalu jsem ji obličejem přejížděl po krku a ona mě to oplácela olizováním obličeje. Vždycky bylo těžké ji vyfotografovat, protože neuměla být chvilku v klidu. Kroutila se, nadskakovala, pohybovala se ze strany na stranu, jen aby si užila každý detail svého okolí.
Nicméně tentokrát se mi podařilo pořídit krásné fotografie mé malé Bug. Je na nich zamyšlená, moc krásná a já jsem rád, že mám na ni tuhle vzpomínku.
Potom přijel její odvoz.
Podal jsem Bug řidiči, vzal si od něj veškeré podklady a dokumenty, abych je ve svém bytě vyplnil. Když jsem se vracel, viděl jsem Bug, jak sedí na klíně řidiče, olizuje si svá dlouhá ušiska a přitom kouká přímo na mě. Její ustaraný a vystrašený výraz mi skoro zlomil srdce. Celou věc skoro chtěl odvolat! Chudáček, myslela si, že se pro ni vrátím do auta. Nešlo to. Vyřídil jsem statečně všechny papíry, dvakrát ji dlouze políbil, a pak jsem se otočil a šel pomalu zpátky dovnitř.
Napíšu vám nové zprávy o Bug hned, jak to bude možné. Je až neuvěřitelné, jak mi takové malinké zvířátko dokázalo zlomit srdce. Moc mi chybí…

Komentáře

komentáře