Dogs art – Velký fotograf Antonín Malý

img_0097__2__4_1338417822

Žije a pracuje v Praze. Od 1973 působí jako samostatný fotograf, věnuje se propagační a reklamní fotografii, fotografii do interiéru, od počátku devadesátých let také užité grafice. Klasickou černobílou a barevnou fotografii často dotváří ručním kolorováním, americkou retuší a v posledních letech i digitálně.

Pravidelně vystavuje doma i v zahraničí. Psa, jako výtvarný objekt, využívá od počátku své tvorby. Mnoho jeho obrazů zdobí interiéry bytů, kanceláří i komerčních objektů.

 

Fotograf Antonín Malý navrhl uskutečnit rozhovor u něj doma, v rodinném domě v pražské Liboci. Seděli jsme na sedačce v jeho stylově zařízeném obýváku  a přes prosklenou stěnou jsme pozorovali jeho bordeauxskou dogu Míšu. Venku lilo, pes seděl nehnutě za sklem a vrhal na nás nedůvěřivé pohledy, pak se otráveně otočil a svižně skočil do otevřeného kufru Land Rovera zaparkovaného na dvoře. Auto se mohutně zhouplo a 70ti kilový valibuk spokojeně zavřel oči.

„Je to taková jeho psí bouda. Všichni naši psi auta takto využívali. To byste nevěřili, jak po těch psech je auto cítit“, začal rozhovor fotograf. Kdysi jsem jedno svoje auto prodal známému. Rozebral ho šroubek po šroubku, všechno vyčistil, dal znovu dohromady a pak mi, po letech, povídá: „Ty vole, to auto je furt cejtit!“

 

Fotíte již dlouho, nemáte někdy pejsků takříkajíc dost?

Fotím profesionálně 40 let, ale psy tak posledních 20. Nikdo se tady tomu moc nevěnoval a já jsem si z fotografování psů postupně udělal svůj vlastní výtvarný obor. Dříve jsem si nemohl moc vybírat, fotografování mě živilo a já živil rodinu: žehličky, vrtačky, traktory, továrny, taky nějaké ty slečny…Mě to ale často moc nebavilo, to už jsem si raději pro sebe fotil krajinky. Jeden z mých objektů byl ale také pes. Doma byl vždycky nějaký po ruce, známí měli psy. Byly situace, které si o to samy říkaly; pes se válel na pohovce nebo v křesle, hrabal díru, ležel v takové pozici, jakou sami nepřipravíte. Pořád mě to baví, psi mě vždy něčím překvapí.

 

Používáte na pejsky nějaký trik?

To máte různý, ale většinou se s nimi po dobrém domluvím. Vzpomínám na jednu povedenou dvojici – labrador a beagle. Přišli, zasedli sami od sebe na určené místo a pózovali. Vůbec žádný problém! S jinými bývá pro změnu dřina. Neposedí, musíte jim dát oddechový čas, aby si zvykli na mě a na prostředí. Nejraději bych raději fotografoval bez přítomnosti páníčků, psi většinou pochopí, že mě musí poslechnout, že je to pro ně vlastně jednodušší.Co vaši vlastní psi a focení?

Cecilka (americký buldog) nedávno odešla…Je to poměrně čerstvá událost, tak se s ní snažíme vyrovnat každý po svém. Nejhůř je na tom Míša, má deprese, chybí mu celoživotní parťák. Jinak na focení byli zvyklí od malička. Před lety jsem je dokonce využil jako názorné modely v knize „ Jak fotografovat psy a jiná zvířata“, kde na nich ukazuji různé postupy a metody při fotografování psů: jak je nasvítit, jaké zvolit pozadí, jak se s nimi domluvit a podobně. Byla to šílená piplačka, ale oni byli skvělí, bez těch dvou bych do toho ani nešel.Fotogeničnost psů?

Tvrdím, že existuje. Jen ji vidí každý trošku jinak. Pro mě jsou fotogeničtější psi co takzvaně „narazili do zdi“. Placaté čumáky, velké pysky, povislá víčka. Nejsou tak krásní jako výstavní pejskové, ale mají větší výrazivo. Nejlepší byl Růžena, to byla bordeauxská doga před Míšou a byl to pes! Ten měl ještě takové kroužky nad obočím a s nimi skvěle pracoval. Ovšem pozor, jak říkám, každý to vidí jinak. Už vidím, kolik mailů zase dostanu od lidí, co mají psy s dlouhými špičatými čumáky. Oni také tvrdí, že jejich pes má úžasnou mimiku.Jak  jste začal s fotomontážemi?

To bylo někdy v 80. letech. Na počítače a digitální techniku zapomeňte, vše jsem dělal ručně.  Vyvinul jsem si svoji vlastní techniku: takzvanou „maláž“, což byla štětcem ručně kolorovaná černobílá fotografie, kterou jsem ještě postupně doplňoval americkou retuší.  Strašně pracné…Dnes, díky počítačové grafice, je všechno mnohem jednodušší a rychlejší. Ale naučit se s digitální technikou pracovat byl také pomalý a postupný proces.

 

Na vašich fotografiích je často vidět pes stylizovaný do „člověčí“ role nebo situace.

Z hlediska výrazu či povahy konkrétního psa se mi většinou vybaví asoiciace lidského typu či povahy a pak už jde jenom o to dostat to ve správné kompozici do foťáku. Konečné úpravy na počítači jsou už jenom nezbytnou kosmetikou a make upem.

Hodinka rozhovoru uběhla dřív, než jsme se nadáli. Cestou okolo Míšovy boudy v kufru Land Roveru jsme ještě nahlédli do opravdu „malého“ fotoateliéru, který je o to útulnější: ze všech stěn zírají psí oči…..

Komentáře

komentáře