Josef a Radka Cardovi

Do rodiny Josefa a Radky Cardových neodmyslitelně patří sedmiletá fenka louisianského leopardího psa – Ajša. Přestože jejich sžívání nebylo úplně jednoduché, Cardovi svorně prohlašují, že příchod psa jejich život obohatil.

Zároveň je to však jedna z mála věcí, na které se manželé při společném rozhovoru shodnou. Ke svému povídání, mě skoro nepotřebovali, a tak jsem si mohla v klidu vychutnat jejich pohostinnost.

R: Viděla jsem takový Luisiany, který vůbec nevypadaly, jak by měly. My máme Ajšu 7 let. Byly jsme asi takový první blázni, kteří jsme si toho psa koupili.

J: Oni (chovatelé pozn. red.) čekali, že přijde „boom“ toho plemene, ale ten nenastal. Jednak ty psi byli docela drahý, jednak to nikdo nezná a není to uznané plemeno.

R: O chovu jsme neuvažovali a ani o výstavách.

J: Teda pozor! Ze začátku jsi říkala: „Budu jezdit“.

R:Jednou jsem takovou výstavu absolvovala jako divák. Ajšu jsem měla s sebou. Ale nějak jsem tam nezapadla. Z těch pejskařů jsem byla rozpačitá. Oni už jeli tu svou terminologii, já jsem jim nerozuměla a nevěděla jsem, o co jde. A my nechtěli psa na výstavu, my jsme chtěli psa jako přítele, jako domácího mazlíčka.

J: V uvozovkách domácího mazlíčka.

R: A to nám úplně nesplnila. Já jsem chtěla psa, kterýho budeme moc brát do hospody, když půjdeme na oběd, prostě kamkoli.

J: Nic z toho se nesplnilo…

R:Všechno ostatní ano, ale tohle ne.

JC: K cizím lidem je nedůvěřivá.

RC: Reaguje na ně podrážděně, jak jste měli možnost vidět.

(Při našem příchodu ztropila Ajša takový bengál, až to vypadalo, že Cardovi chovají minimálně psa baskervilského. Ještě štěstí, že jsme jí měli čím uplatit. Pozn. red.)

J: Ale velké problémy jsme s ní měli taky při venčení. Jakmile chytí stopu, tak je nezvladatelná. Ze zoufalství jsem jednou zkusil i elektrickej obojek, ale bylo to marný. Tak jsem ho dal zase pryč.

00:02:57

RC: Nedovedu si představit, že bychom s ní jeli někam na dovolenou. Bohužel je to pes, který musí chodit všude na vodítku.

J: Já bych jí i pouštěl. Myslivcům jsem jí ukázal, kdyby jí viděli náhodou  v lese, tak aby po ní nestříleli. No jo, ale kolem jsou silnice a toho se bojim.

R: My jsme to ze začátku samozřejmě zkoušeli, jenže když chytla stopu, tak na nás úplně kašlala a šla si za tim. A my jsme, normálně z těch polí po dvou hodinách odjížděli bez psa. Jednou si takhle vyběhla a půl dne byla v čudu. Veterinář mi akorát přivez granule, tak jsem mu říkala, že už je asi ani nebudeme potřebovat. Vrátila se totálně vysílená…

JC: Kdybych to s ní od malička cvičil fest, tak by se to naučila.

RC: Podle mě by se to nenaučila.

J: Ale viděla jsi, že některý chodí na volno…

R: Já neznám Luisianu, která chodí bez vodítka, to zkrátka není pes, kterej ti bude chodit u nohy. Ona je charakteristickej honáckej pes, kterýmu chybí jen to stádo, který by provokovala a naháněla. A páníček na koni.

JC: Tak jí dáme Vydrovi. Co Ajšo, šla bys?

R: Ajšo promiň, ale dostala ses k blbejm páníčkům, my žádný stádo nemáme no, máš smůlu…

J: Výborná je ale například v tom, že co se jednou naučí, to už s ní nemusíte opakovat, jako třeba s vlčákem. Je tvrdohlavá, takže když nechce, je potřeba  jí něčím pobídnout – pamlsky fungují spolehlivě. Ale drill  ona nepotřebuje.

R: Cvičák jsme taky brzo vzdali.

J: No jo, ale proto, že rychle pochytila základ. A já taky, takže jsem pak cvičil sám. Ale co se jí musí nechat, že to je výbornej hlídač.

R: Ale stejně pochybuju, že by opravdu neohroženě bránila svýho pána. To si nejsem jistá.

J:Bavil jsem se o tom s jednou ženskou, která si toho psa přivezla z Ameriky, to tady ještě nebyli. A ona říkala, že bych se ještě divil, jaký  jsou obranáři.

R: Já nevěřim tomu, že by mě bránila.

J: Ke mně jednou přišel chlap, docela nahlas mluvil a podával mi ruku, no já jsem myslel, že mu tu ruku urafne. To jsem viděl prvně.

00:07:40

R: My jsme se všem pejskařům vždycky smáli, bohužel, teď už jsme na stejný vlně.

J: Ale aspoň nejsme postižený tak, jako některý lidi, který jsem vídával venčit psi na Vinohradech v kabátech, z pod kterejch jim koukalo pyžamo.

00:10:03

R: Ona byla jako štěně celkem ostrá. Když žrala, tak jsme se jí normálně báli.

J: Oni (Luisiany pozn.red.) mají velkej vrh,  Ajša je ze dvanácti štěňat…

R: Ona na nás normálně vrčela, že jsme se báli k vlastnímu štěněti jít.

J: Oni (chovatelé pozn.red.) je měli venku v kotci a tak kdo si co urval, to si urval.

R: My jsme z toho byli celkem vykulený.

J: Když jsem k ní přišel a zrovna žrala, tak mi byla schopná vyjet po ruce. Tak jsem si říkal, no co to je?

R: Faktem je, že když jí byli asi tři měsíce, tak jsme měli takovou krizi. Říkala jsem: „No Pepiku, co to je za psa, když my ani nemůžeme jít k misce.“ To jsem vážně uvažovala, že jí dáme pryč. Měla to z toho houfu ještě hodně dlouho vžitý, a trvalo, než jsme to odbourali.

00:13:39

C: Vlastního psa jsem nikdy neměl. Tohle taky neměl bejt vlastní, protože si to vymyslela manželka, ale starám se o něj já. Tak to bejvá, děti si to vymyslej a staraj se rodiče.

R: Je pravda, že pes byl z mojí iniciativy, Pepik ho vůbec nechtěl.

C: Teď ho mám a je to dobrý. Dostanu se do přírody, vidím jak zasejvaj a sklízej pole, jak to hezky roste, pozoruju roční období. Psa jsem nechtěl, no vlastně mě to ani nenapadlo, člověk pořád někde jezdí…Ale dneska už by mi pes chyběl a ani si to bez něj neumím představit. Je to součást rodiny.

00:21:35

J: Manželka chtěla psa hlavně na hlídání.

R: To splňuje maximálně.

R: Tím, že jsme nikdy neměli psa, tak ze zezačátku, po každým olíznutí, jsme si běželi mejt ruce, tak to už dávno padlo.

J:No počkej, jak to teď vypadá?

R:Snížili se taky naše nároky na pořádek, chlupy jsou všude, že se to takhle změní s tím jsem nepočítala…No a to, že pes je i v posteli, to bych taky nikdy dřív nevěřila, že nastane. Hodně věcí se tím pro nás změnilo. Ale do mojí postele nesmí, to je tabu.

J:Ono je to takový otupění, ale takový hezký…

R:Ale ty si to spaní s ní pochvaluješ…

J: Ale jo, no…

R: To, že jsme si pořídili psa změnilo náš život, ale rozhodně je to mnohem větší zábava. A všechny ty změny vnímám spíš pozitivně. Jediná komplikace je, když chceme jet na dovolenou. Když jsme si pořizovali psa, tak jsme zas až tak moc nejezdili, tak mi nepřišlo, že to bude problém.

J: Ale zas na druhou stranu, když potřebujeme, tak vždycky na hlídání někoho seženeme.

R: Můj otec sem na léto jezdí, takže psa pohlídá.

J: Akorát já na dovolený vždycky trpim, protože přijedu a vítá mě sud na nožičkách.

R: Na to je pan Carda strašně háklivej…Ajša je díky páníčkovi dietářka.

J: Každej pes je chorobně žravej a tyhle maj sklon k tloustnutí a ještě když je vykastrovaná. A já to nemám rád. Potom maj akorát zdravotní problémy. Ajša má teda jednou za rok žravou dovolenou s dědou – taky se na něj vždycky těší.

00:28:45

R: Kdybych se měla rozhodovat znova, tak nevim do jakýho plemene bych šla. Vybírala jsem psa podle toho, aby se mi líbil, co se týká exteriéru.

J: Manželka chtěla psa, aby jí ladil k záclonám.

R: My ani žádný nemáme…Původně jsem chtěla výmarskýho ohaře. Takže u Výmaráka jsem začala, pak jsem se tady dohodla s jedním myslivcem – ten mi slíbil fenu německýho krátkosrstýho ohaře. A když jsem si pro ní přijela, tak mi jen přes vrátka oznámil, že má psi jen pro myslivce. Pak jsem výběr na nějakou dobu přerušila. Jednou jsem ale narazila na inzerát s fotkou, kde nabízeli dvě krásný štěňátka s modrýma očima a vyzdvihovali tam právě schopnost hlídat. Takže teprve potom, jsem se snažila na internetu najít nějaký informace, ale moc jich nebylo. Nejbližší chovatelskou stanici jsem našla u Litoměřic. Jezdila jsem se tam na štěňata koukat a pravda je, že Ajša vůbec není štěně, který by si mě vybralo.

J: Říká se, že pokud nejste zkušený chovatelé, tak byste si měli vybrat to štěně, který k vám přijde.

R: No jo, jenže to štěně bylo zrzavý a já jsem chtěla tuhle flekatou. Ajša byla z těch štěňat největší mrcha, provokatérka a ta chovatelka mi pořád řikala, vemte si tu zrzaou, ta je klidnější…Jenže ta zrzavá vypadal jako lovečák, třeba jako Vizsla. Nakonec jsem se rozhodla pro Ajšu. Ale do dneška si myslim, že by ta zrzka byla ke mně povahově lepší.

00:35:35

J: Asi neřeknu nic novýho, ale tohle plemeno potřebuje důslednost a výcvik od štěněte. Já jsem začal chodit na cvičák, když jí bylo půl roku a bylo to dobrý. Tam kam jsem chodil se cvičili policejní psi, takže když začali trénovat střelbu v uzavřený místnosti, tak to už jsem s ní nechodil. A taky už jsem to nezvládal z časovejch důvodů.

R: Někdy mi přijde dost otravná a říkám si, jestli to není z nudy, že je nevybitá. Kdybych měla jít znova do Luisiany, tak si vezmu dvě.

J: To jo. Je to pravda.

R: Největší trest je pro ní to, když jí začnu ignorovat. Vyžaduje pozornost na 100%. Proto si myslím, že kdyby k sobě měla ještě jednoho, tak že by si vystačili. Do dneška mě mrzí, že jsem si nevzala k Ajše ještě tu zrzku. Někdy nad tím přemejšlim…

J: Půl starostí by bylo pryč.

R:Ajša má velkej výběh, ale samotnou jí to tam nebaví. To jí musim honit s koštětem, aby se proběhla.

J:Nebo když je tam kočka.

00:39:45

J: jednou jsme byli na vycházce a našla nějakou mršinu. Tak jsem na ní řval, ať to pustí – nepustila – takže jsem to vzal a vyjela po mně. Tak to sme si museli tvrdě vyřikat. To je takovej ten moment, každej pes to jednou zkusí.

R: Jednou jsi po ní hodil poleno.

J: To už si ani nepamatuju proč. Jediný, co na ní platí, je zkroutit jí kůži za krkem. Mlátit jí nemá cenu, jednak má sníženej práh bolesti a jednak se to nedělá.

R: Pepik je v tomhle měkej, až se divim, že si Ajša na Pepika nic nedovolí.

00:43:00

J:Kdo nemá rád návštěvy, tak tomu tohle plemeno doporučuju.

R: To je vyhazovací pes. Ona tak jako usoudí, kdy už má návštěvy dost a je schopná vynosit celý rodině boty na zahradu.

J:To už teda nedělá, ale teď dělá to, že když je tu návštěva dlouho, tak si prvně sedne na koberec a upřeně na ně kouká. Když to nepomůže, tak jde blíž a začne kňučet. A když ani to nezabere, tak jde na metr od nich, nebo si vleze pod stůl a kňučí tak nahlas, že se návštěva radši zvedne.

00:50:01

R: Nejdál s náma byla v Praze.

J: A to byla zrovna ta výstava – pamatujete si jak byly v celý Praze ty krávy? Ona se od jedný krávy k druhý plazila.

R:To byla ještě mladá a asi jsme to přehnali. Měla z toho šok.

J:Chtěl jsem jí ukázat i metro, ale po tomhle zážitku už jsem do toho nešel.

R: My jsme všechno moc brzo vzdali. Já si totiž myslim, že by se možná naučila sedět i v tý hospodě. Jenže my jsme na to neměli nervy. Všechno jsme vyzkoušeli jednou, dvakrát a potřetí už jsme do toho nešli.

00:59:02

J: Kdyby mě manželka někdy vyhodila, tak bych šel s kufrem, možná dva obrazy k tomu a samozřejmě že psa by mi přibalila taky

R: A Ajša by se pak v Praze v garsonce zbláznila.

J:To je tak jediný, o co bysme se možná nehandrkovali.

R: Já už bych si to ale bez psa neuměla představit, asi bych ti ho nedala tak snadno. Ideální by byla střídavá péče.

00:01:15

Poslední sousto vynikajícího domácí ho zákusku z místní cukrárny zapíjím silnou kávou, vypínám diktafon a jen velmi nerada se s Cardovými loučím.

 

Komentáře

komentáře