Loučení na Loučeni

boxer_v_posteli_0_1336678523

Arinka. Podvraťák, pouliční směs, voříšek. Celý svůj život prožila s mojí tchýní v domku na vesnici. Měla jsem k ní odjakživa vlažný vztah, neškodily jsme si, ale ani se nevyhledávaly. Párkrát do roka jsem tchýni víceméně z povinnosti navštívila, a to vždy obě „dámy“ dávaly přednost mému manželovi.

 

Stalo se, že tchýně vážně onemocněla. Její stav vyžadoval soustavnou péči, a tak se nakonec ocitla na Loučeni, v léčebně dlouhodobě nemocných. Zvažovala jsem, čím ji potěšit. Rozhodla jsem se propašovat do přísně hygienicky střežené léčebny našeho bišonka. Je to roztomilý malý pejsek, každého hned olíže a rozveselí. Manžel protestoval, ale nebylo mu to nic platné.  Při další návštěvě jsem psíka pronesla v tašce do pokoje a pustila ležící tchýni na postel. Hned ožila, bylo vidět jakou má radost. Ve chvíli, kdy již dováděl i v peřinách ostatních „ležáků“, vešla vrchní sestra.

„Kdo sem toho psa pustil?“, zahřměla.

„Já“, špitla jsem.

„Nevíte, že je to zakázané?“, burácela dál.

Zákony jsou přece od toho, aby se občas porušovaly, pomyslela jsem si, ale nahlas to raději nevyslovila.

Nevím proč, ale víc to od vrchní sestry schytal můj nevinný muž. Chudáček. Tuhle akci jsem přece vymyslela já. S pohledy upřenými k zemi jsme urychleně opustili léčebnu a vrchní sestra za námi osobně a s velkou vehemencí zavřela dveře. Cítili jsme se „jako zpráskaní psi“.

Před vánoci jsme z léčebny dostali zprávu, že se tchýnin stav zhoršil.

Bylo mi to líto a bylo mi líto i její fenky Arinky, která zatím pobývala u sousedů a bez své paničky byla smutná.

Podívala jsem se prosebně na manžela.

„Bože,snad nemyslíš,že ti to projde. A Arina se ti navíc do tašky ani nevejde. Vždyť váží nejmíň půl metráku. To ti ta ostuda minule nestačila?“

Někdy, když jste přesvědčeni, že konáte v zájmu dobré věci, je třeba si stát za svým … a tak jsme s Arinou nakráčeli do nemocničního pokoje. V rohu místnosti stál nazdobený stromek, z nedaleké společenské místnosti sem doléhal zpěv koled, za okny poletovaly vločky. Přesto byla vánoční pohoda tomuto místu na hony vzdálena. Arina se okamžitě hrnula k paničce. Je to celkem velké psisko, čumákem však sotva dosáhla na zvýšenou pelest postele.Všimla jsem si opodál stojícího nemocničního křesla. Fenka se pohodlně uvelebila, my vyhrnuli rukávy  a křeslo s vypětím všech sil vyzdvihli. Smutné oči se rozzářily.

Vrchní sestře se při vstupu do místnosti naskytl celkem bizardní pohled.  Vznášející se křeslo, Arinka olizující milované paničce ruku a tchýně loučící se s námi všemi.

Jenom potichu přivřela dveře pokoje…

Komentáře

komentáře