Marta Kubišová

S patronkou opuštěných zvířat jsme plánovali setkání dlouho. Marta Kubišová pod svým ochranným pláštěm nashromáždila tolik psích duší a nasbírala tolik zážitků, že by mohla vyprávět bez přerušení dlouhé hodiny.

V únoru tomu bude devatenáct let, co v České televizi běží seriál Chcete mě?, na kterém se moderátorsky i jako spolutvůrkyně podílí. Zajímalo nás, jak si pořad stojí i jací domácí miláčci pečují v soukromí o její nekonečné mládí. Rozhodně byste nehádali, že téhle rváčce s osudem němých tváří i svým vlastním, bude brzy klepat sedmdesátka na dveře.

Kolem pořadu Chcete mě? bylo hodně dohadů. Dokonce hrozilo, že úplně zanikne. Jak si stojí dnes?

Nápad vytvořit televizní pořad na pomoc týraným a opuštěným zvířatům se mi zrodil v hlavě během pražského setkání ochránců v Městské knihovně. Stalo se tak v porevoluční době, kdy u nás ještě nefungovaly útulky ani systém, jak zajistit ztraceného nebo opuštěného psa. O bezprizorní zvířata se tehdy starali pěstouni – dobří lidé, kteří se dle svých možností ujali přijatelného počtu psů či koček bez domova. Byla jsemrozhodnuta situaci řešit. Navštívila jsem tehdejšího generálního ředitele televize Ivo Mathého a odprezentovala mu projekt. Setkala jsem se s nadšeným kývnutím a souhlasem věc okamžitě rozjet. Jedinou podmínkou bylo, že před kamerou budu stát já osobně.  První díl Chcete mě? byl odvysílán v únoru 1992. Poslední dobou to byly nervy. Každý půlrok se spekulovalo, jestli se pořad bude vysílat; zda na něj Česká televize má nebo nemá finance. To už máme šťastně za sebou. Potřebovali bychom ale více prostoru. Mnohdy se nám do vymezeného času nevejde vše, co bychom si přáli.

Skoro bych si myslela, že po tak dlouhé době vysílání musí být témata vyčerpána. To máte stále tolik námětů?

Samozřejmě. Témat je tolik, že je často nejsme schopni ani obsáhnout. Máme čtrnáct minut, což nás někdy opravdu značně omezuje. Neustále hrajeme šachy s jednotlivými příspěvky. Pevně trvám na tom, aby vždy zůstala zachována nabídka opuštěných zvířat. Takže je-li kauza delší, tak ji pak už není možné zařadit.

Ještě vás baví na pořadu pracovat?

No baví, baví…Jsem natolik zodpovědný člověk, že se spíš snažím vytrvat. Někdy to je hodně náročné. Z posledního natáčení jsem se vrátila po dvanácti hodinách absolutně vyčerpaná. Zastavila se dálnice a na mě doma čekala nevyvenčená fenka. To si pak člověk vyčítá, že kvůli cizím zvířatům zanedbává své vlastní. Nejraději bych to hodila celé na dceru.

Co by na to dcera řekla?

Myslím, že by Kačenka souhlasila. Je pro podobnou práci zapálená. Chtěla by dělat novinařinu nebo PR jenom kolem zvířat. Zatím ale nedostala šanci, kromě mého pořadu.

Jak vás pořad Chcete mě? obohatil? Co jste se dozvěděla o vztahu lidí a zvířat?

To víte, že mi dal hodně. Někdy to jsou příběhy veselé, zábavné, dojemné, jindy zase velice smutné.

Převažují spíše ty pozitivní nebo negativní?

Převažuje to lepší. Párkrát jsme se setkali s případy, kdy skutečně zůstával rozum stát, ale to je asi všude. Často a ráda sleduji kanály Animal Planet, Spektrum, Discovery, National Geographic, které dokumentují hodně podobné příhody.

Máte nějakou vlastní představu, jak problematiku špatného zacházení se zvířaty řešit?

Velmi by pomohla veterinární policie. To bychom ovšem museli žít v blahobytu, abychom si takový přepych mohli dovolit. Její služby fungují například ve Spojených státech, ale i tam jsou financované ze soukromých zdrojů.

Co by u nás veterinární policie zmohla?

S její pomocí by se hodně problémů vyřešilo. Případy týraných a odložených psů nebo situace takového typu, kdy stará paní živící ze svého minimálního důchodu obrovskou tlupu psů, náhle ochoří a musí do nemocnice. Takovým skutečnostem pracovně říkáme „černá díra“. Pokaždé odstartují dramatické okamžiky. Zvěřinec se rozmisťuje po obecních útulcích; veterinář předstírá, že o ničem nevěděl. Všichni bědují, křičí, dávají ruce pryč.

Jakou kauzou se momentálně zabýváte?

 

Přiblížíte nám současný stav vaší zvířecí domácnosti?

Mám jednu kočku, tři kocoury a Azavačku. Ta jediná není z útulku.

A jak se snáší s kočičí společností?

Dobře, pochází z rodiny, kde měli dva kocoury. Má je vychované. Když se vrátím třeba po pár dnech domů, kočky mě doprovázejí na každém kroku, vetřou se i do ložnice. Ganiet jim ale pobyt v posteli dlouho nedopřeje. Je nekompromisní, kočičinec vyžene a můj pokoj hlídá.

Ganiet je váš první Azavak?

Prvního Azavaka jsem měla osm a půl let, pak jsem o něj tragicky přišla. Byl trošku divočejší, ale úžasný.

Jak jste se dostala k chovu Azavažským chrtů?

Jednou jsme si jeli k adoptivní rodině ověřit, jak se má pejsek, který byl osvojen ze Slap u Tábora. Filmový štáb si stěžoval, že příliš hlučíme během natáčení. V tom někdo přišel s informací, že sousedé přes ulici chovají Azavaky. Byla jsem zvědavá, jak vypadají. Abychom nerušili, šli jsme se na ně podívat.

A hned jste si jednoho odvezla?

Měli tři štěňata a říkali, že si v sobotu přijede vybrat nějaký Vídeňák. Tehdy jsem si usmyslela, že mu toho pískového musím vykoupit. To bylo moje osudové setkání s Djagem. Přijela jsem do Prahy a oznámila mamince, že k Yorkšírovi kupuji ještě jednoho psa. Kačenka protestovala, tíhla k malým pejskům. Pro ni existoval pouze její Fanoušek, ten byl ale nemocný. Druhý den jsem vybrala peníze a spěchala pro štěně.

A jací jsou Azavaci?

Teprve sedmdesátých letech přišli do Evropy z Mali a přilehlých končin, z oblasti Sahary.Měli za úkol ohlídat stan a zároveň pomáhali lovit. Jsou tak rychlí, že předběhnou gazely. Těm pak vytvoří ve smečce živou hradbu, než přijedou lovci, kteří je dostřelí.

To znamená, že Ganietka potřebuje hodně pohybu…

Ne, je to jednoznačný gaučák! (smích)

Doprovází vás na koncerty? Jaký má vztah k hudbě?

Hudbu má ráda, nijak se neplaší. Na koncerty ji ale nevláčím. Jen když máme v divadle talkshow, tak mě doprovází.

Berete ji s sebou i na dovolenou?

Zásadně. Jen letos jsem ji nechala doma, jelikož to byl letecký zájezd. Má ráda moře i hory. V moři sice neplave, ale alespoň si smáčí bříško a sníh ji nevadí. Je šťastná všude, když je se mnou.

Kdybyste prý mohla, vzala byste si domů třeba i velblouda…

Ano. První mojí zvířecí láskou byla slepice Pepina, která mne pronásledovala už jako batole u babičky. Zvířata jsem zbožňovala od dětství. Nenechala jsem si ujít žádnou příležitost návštěvy vesnického dvorku nebo chlívku. Kravičky, prasátka, kozičky…přátelila jsem se s všemožnou domácí havětí. Ve čtyřiadvaceti letech jsem si konečně pořídila vlastního psa, černého středního pudla a později k němu přikoupila ještě bílou pudlí fenečku. Od té doby jsem se už nikdy neocitla bez čtyřnohého kamaráda. Posledními články v řetězci psích miláčků jsou mí Azavaci. Djaga bohužel v osmi letech a v doprovodu tehdy teprve roční Ganietky srazilo auto. Zůstala mi jen zmatená a truchlící mladá fenka, která svého kamaráda při každém venčení hledala na místě nehody. Dnes už je z ní elegantní psí dáma, která se ode mne nehne ani na krok. V nevelkém bytě se ovšem musí srovnat s kočičími spolubydlícími. Kočiček a kocourků se u nás vystřídala už také pěkná řádka. Adoptuji výhradně nalezence uvízlé v kanálu, osamoceně mňoukající pod kontejnerem nebo beznadějné případy z útulků. Koťata, kočičí seniory i neoddělitelné sourozence. Dveře pro zvířecí společníky jsou u mne vždy otevřené. Denně uklízím, luxuji, odchlupuji části nábytku, starám se o správně nakrmená bříška a pucuju jejich luxusní WC. Po náročném pracovním programu, usínám u sledování svého oblíbeného kanálu Animal Planet či Discovery vedle Ganietky na gauči.

Komentáře

komentáře