Pes z Abusíru

Když si redakce psího časopisu umane navštívit Český Egyptologický ústav, musí být za jejím rozhodnutím více, než pouhá zvědavost. Lákalo nás poznat tajemství prastarých hrobek, záhady stavby pyramid, vyslechnout si zprávy z vykopávek. Jaký byl ale pravý důvod našeho tahu na akademickou půdu?

Jakožto náruživí pejskaři jsme prostě zatoužili zprostředkovat vám pozoruhodné vyprávění o psí princezně z Abúsíru, která už osm let přebývá se svou majitelkou střídavě ve vinohradském bytě a na letním sídle při břehu Sázavy.

 

Kiya

Kiya je elegantní fenka středního vzrůstu, štíhlé atletické postavy. Občas plachá, ale vždy připravená svést s nepřítelem ostrý souboj. Důvěřuje jen užšímu okruhu svých blízkých a přátel. Před ostatními své teritorium tvrdě brání. Na její špičáky a mimořádně silný stisk si hned tak někdo netroufne. Není-li ovšem v ohrožení, svrchovaně trůní na vyvýšeném místě v polstrovaném křesle. Jen tu a tam zvedne hlavu, obezřetně napne trojúhelníkové uši a bystrým zrakem přehlédne, zda se přeci jen něco neděje.

 

Panička nechává Kiyu o samotě jen na dobu nezbytně nutnou. To když musí odcestovat do Egypta nebo se přemístit na univerzitu za prací. Poslání Jolany Malátkové totiž spočívá v pořizování kresebné dokumentace egyptologických nálezů přímo v terénu. V Praze pak na jejím základě vytváří reprodukce, ilustrace a grafická řešení pro publikace ústavu.

 

„Tady vidíte námořní výpravu, která ze vzdálené země Punt přiváží vzácný myrhovník, různá exotická zvířata v čele s opicemi, ale též lovecké psy faraónovi, jenž s nimi podnikal obřadní hon na gazely. Ze všeho nejvíc se podobají basenji,“ ukazuje inženýrka Malátková jasné obrysy psíka na rozvinutém svitku překresby čtyři a půl tisíc let starého reliéfu a srovnává je s vnějšími znaky své fenky. Kromě zatočeného ocasu, jaký Kiya nemá, se jim skutečně v každém detailu nápadně podobá. Je velmi pravděpodobné, že na obrázku pozorujeme její prapředky.Na vykopávkách pracující badatelka si svou fenečku přivezla ze smečky polodivokých pouštních psů  utábořených v oblasti Abusíru, pro níž má Egyptologický ústav Univerzity Karlovy koncesi. Kiya je dosud jedinou delegátkou tohoto nešlechtěného pouštního plemene v České republice a vzhledem k tomu, že náš vstup do Evropské unie a následná opatření již neumožní podobný skutek zopakovat, pravděpodobně touto výjimkou navždy zůstane. I když by zřejmě ocenila příležitost volně pobíhat v poušti nebo šplhat po pyramidách, měla svým způsobem štěstí, že ji stihl úděl adoptovaného psa.Islámská Káhira rozhodně není lokalitou, kde by o psy bylo vřele pečováno. Právě naopak, nejsou vítáni. Ve světě mešit a minaretů nemívají psi jinou volbu, než parazitovat na odpadcích. Toulají se v těch nejšpinavějších čtvrtích rušné megapolis; v hustém provozu mezi výfuky přecpaných autobusů, osly taženými vozy a troubícími klaksony aut. Na skládkách se shlukují do partiček a společně s mraky much se pasou na zbytcích. „Házejí po nich kameny. K pyramidám přijede čas od času zlatá mládež si na psy jen tak pro rozptýlení zastřílet. Kulky nám sviští kolem uší…“

 

Muslimové považují naše čtyřnohé společníky za nečistá zvířata. „Když se modlí a jejich zorným úhlem projde pes, musí začít znovu,“ připomíná Malatková a vzápětí na ploše počítače rozklikává obrázek psíků ze „smeťáku“, aby nám předvedla, jak rozdílně mohou vypadat dva psi sdílející původ a rozcházející se ve stylu života. Pouštní polodivocí psi se narozdíl od  městských sběračů živí spíše lovem. Mají silnější kostru, pevnější zdraví a vyšší sebevědomí. „Pozoruje-li chvíli člověk jejich neobyčejný půvab, nemůže nevzniknout myšlenka jednoho z nich si osvojit,“odpovídá panička Kiyi na dotaz, jak došla k nápadu adoptovat štěně z Egypta.„Feláhové, místní dělníci pracující na výkopech, jednoho dne odchytili štěňata volně žijící feny. Pouštní psi koexistují v menších komunitách po čtyřech až po deseti jedincích, kterým velí psí patriarcha. Ten pouhým slabým vyštěknutím postaví všechny ostatní do pozoru. Jakmile se zaktivují mladší psi, přidají se feny a ječí jako Arabky na trhu. Čeká-li samice mláďata, stáhne se ovšem do ústraní. S obzvláštní zálibou se štěňaty obydlují zřícené hrobky, odkud je pravděpodobně naši kopající pomocníci vytáhli,“ dozvídáme se počátek příběhu.„Přinesli nám polomrtvé štěně. Odhadli jsme ho zhruba na osm týdnů, zuby už mělo. S jistotou bylo možné rozpoznat jen to, že je fenka. Jestli je slepá, hluchá, zda má zlámanou páteř nebo nohy, se určit nedalo. Zabořila hlavu do písku a nehýbala se. V okamžiku, kdy jsem ji vzala do náručí, bylo předurčeno, že s námi navždy zůstane…“ Naši vypravěčku přerušil profesor Miroslav Verner, který prošel stísněnou místností a zabrán do hledání nějaké knihy nás letmo pozdravil. Přední egyptolog, ve svém oboru světově uznávaná kapacita, je otčímem Kiyi. Možná by to pro ni měla být pocta, ale s jejím respektem hned tak nic nepohne. Geneticky byla vybavena pro život v poušti a absolutní nezávislost. Občas tedy dnes neodolá příkazy adoptivních rodičů pomíjet.  K náhradní matce chová sice věrnou příchylnost a podřízené postavení, nicméně je s ní ochotna spíše „rozmlouvat“, než poslouchat na povely.

 

„…Smluvili jsme si tedy setkání s veterinářem. Přišel chlapík, který zabral dvě křesla,“ otvírá se další epizoda a mně se rozehrává představa hřmotného zvěrolékaře v galábii a s odřeným koženým kufříkem. „Do jedné ruky popadl štěně, druhou vytáhl injekci a zabodl ji do něj. Pak rezolutně pronesl: ‚Jestli je jí míň než šest měsíců, tak to nepřežije.‘Vystavil nám veškeré papíry, napsal doporučení na další odčervení v Česku, protože máme jiné parazity, a odkráčel.“

„A jak to bylo dál?,“ ptáme se napjatě.

„Dál už nic nebylo. Kiya přežila. Krmili jsme ji chlebovými plackami a jogurtem. Snědla všechno; bylo jí to jedno. Načež s námi odcestovala do Prahy.“

„Jé, ta je pěkná,“ ozývá se komentář k fotografii Kiyi od vedlejšího stolu, kde sedí další sympatická egyptoložka. Teprve nyní zachycuji, že také na její pracovní ploše počítače je obrázek psa, německého ovčáka. Kolegyně v knihovně, doktorka Růžová, má zase zlatého retrívra. PES 1, PES 2, PES 3, PES 4,…nepočítám zvířata odborných pracovníků, ale čísla Pražských egyptologických studií. Začínám se domnívat, že jsem se ocitla mezi skutečnými psími fanatiky. Nebo to je jen faraónské poselství?

Za časů egyptských faraónů přebývalo v údolí Nilu množství nejrůznějších druhů zvířat. Panovníci i jejich poddaní dopřávali všem tvorům spokojenou existenci. Usilovali o soužití v harmonii a vlastní náklonnost k němým tvářím prokazovali jejich důležitým zastoupením v zádušních rituálech. Mnohé z nich nechávali zobrazit nebo jinak uctít na významných místech svých impozantních paláců, chrámů, pohřebišť. Obrovské oblibě se těšili ptáci, ryby a krokodýli, ale ani těm se nepodařilo dosáhnout posvátného kultu koček či citové přízně, jakou si u zbožštělých stavitelů pyramid získali psi.

Psům na královském dvoře příslušely význačné funkce strážců, lovců, válečníků, ochranářů.  Navíc si drželi naprosto privilegované postavení jakožto domácí mazlíčci. I nejváženější a nejmocnější monarchové měli pro hravá stvoření skutečnou slabost, svým štěkajícím miláčkům říkali „iwiw“  („ňafňaf“).  Přátelství starých Egypťanů se psem mnohdy sahalo až za hrob. Ve víře v posmrtný život své věrné druhy dokonce mumifikovali a spolu s pohřbívaným tělem pána ukládali na věčnost.

Z kožených obojků, stél a reliéfů se nám dochovaly i doklady psích jmen. Břetislav Vachala jim věnoval odborný článek. Ve starověkém Egyptě volali na psi podle jejich vlastností, předností, zabarvení nebo jiných vnějších atributů. Například Spolehlivý, Statečný, Dobrý Pastýř, Černý nebo Vítr od Jihu. Kiya ovšem dostala jméno podle královny, nevysvětlitelně zmizelé manželky egyptského faraóna Achnatona, o niž se odborníci dlouho domnívali, že byla matkou samotného Tutanchamona.

Zřejmě jste už četli nebo slyšeli o záhadách kolem slavného odhalení Tutanchamonovy hrobky a neblahým osudem stižených účastnících, ale třeba nevíte, že k nim patří i legenda o psovi. Podle ní dolehla pomsta nejen na troufalé otvírače hrobky v čele s Howardem Carterem, ale také na fenku lorda Carnarvona, který celou akci zafinancoval. V momentě lordovi smrti prý v britském domově jeho Susie zavyla, lehla a skonala.

Žádná podobná kletba naštěstí Kiyu a český tým nepostihla. V jarních měsících roku 2006, kdy naše expedice učinila ohromný objev nevykradené pohřební komory kněze Neferínpua, běhala jako čiperka. Veškeré zdravotní problémy si odbyla do stáří jednoho roku. „Prodělala zánět močového měchýře, když v třeskutém mrazu vyrazila naboso na procházku a ošklivě nastydla, jelikož její tlapky nejsou přirozeně chráněny proti chladu ochlupením. Nebyla pro to geneticky vybavena. Její předci vždy čelili slunečnímu žáru, dokonce nemá ani podsadu,“ říká starostlivá panička a zároveň nám jako důkaz, že Kiya miluje suchou zimu prezentuje její snímek na sněhu.

 

„Ještě jednou pak měla smůlu, když do packy dostala vosí žihadlo. Ve snaze zmírnit utrpení si v blátě ledového potoka uhnala kožní infekci. Tehdy jsem o ní měla vážné obavy. Nakonec se mi ale podařilo najit veterináře, který předepsal sirné koupele a vše se do tří měsíců dalo do kupy.“ Jinak je Kiya odolné, silné a zdravé zvíře. Ve své podstatě zůstala divoká. „Funguje jako stroj na přežití. Neustále licituje energetické rovnováhy, nevynaloží ani joule energie zbytečně. Dožaduje se něčeho jen tak dlouho, aby to nestálo víc, než může získat,“ vysvětluje Jolana Malátková její vrozenou schopnost přizpůsobit se  drsným životním podmínkám.

V řece žije krokodýl

„Jednou jsem se s Kiyou a kokršpanělem své kamarádky vydala na Sázavě vykoupat. Na břehu začala vyvádět. Nikdy nevleze do vody, pokud nevidí na dno. Výhružně štěká a přejíždí hladinu očima. Miluje potůčky, ale do řeky, kde je bahno se bojí, protože by se tam mohl skrývat predátor. Zato pes mé přítelkyně se vždy a za každých okolností rád smočil. Skákal do vody v jakémkoli počasí, dokud z něj nevisely rampouchy. Tak jsem na něj zavolala, ale milý kokršpaněl se zarazil. Pokusila jsem se napodruhé, napotřetí, ale prostě s ním nehnula. Protože naše Kiya přece říkala, že v řece je krokodýl!“

Komentáře

komentáře