Rozpad smečky

Svého psa milujete nade vše, totéž už se bohužel nedá říct o vaší partnerce případně partnerovi. Pořídili jste si psího kamaráda společně, vychovali ho a dlouhou dobu byla jeho přítomnost tmelem na drobné neshody, které se ve vztahu objevují celkem běžně. Situace se však změnila – váš pejsek se stal předmětem sporů a hádek. Proč? Rozcházíte se.

 

Třiatřicetiletá Jana si svého vysněného psa – fenku krátkosrstého německého ohaře – pořídila před pěti lety. V té době žila dva roky se svým přítelem v pronajatém domku se zahradou. „Když jsem se definitivně rozhodla, že psa chci a že se zvládnu přizpůsobit novému režimu, přítel mi moje rozhodnutí rozmlouval. Veškeré náklady, které s tím byly spojené, jsem proto chtěla financovat sama.“ Jana však přiznává ještě další důvod: „Také mi blesklo hlavou, že kdybychom se někdy rozešli, bude jasné čí pes je a s kým má po rozchodu zůstat. Přítel mi několikrát naznačil, ať nepočítám s jeho pomocí, že se o psa bude starat pouze výjimečně.“  Z jeho předsevzetí však sešlo poměrně brzy, fence stačil necelý týden, aby si ho dokonale omotala kolem prstu. Jana se směje: „Musela jsem Standu krotit, protože jinak nejenže by s námi Sára spala v posteli, ale dokonce by snad měla i čestné místo u stolu.“  Naštěstí nebylo tak těžké prosadit u přítele, že se sama ujme jejího výcviku. Standu také příliš neužilo na dlouhé procházky lesem, které Jana milovala a Sára pro ně byla jako stvořená. Když byly Sáře dva roky, Jana dostala nabídku na tříměsíční pracovní stáž v Anglii. Rozhodla se odcestovat i přesto, že přítele a fenku musela nechat doma. „Když jsem se vrátila, Sára se chovala zvláštně. Po mém příjezdu sice šíleně bláznila, ale veškeré moje povely ignorovala, dokonce si ode mě nevzala žádný pamlsek, a když jsem jí nasypala do misky granule,ani se jich nedotkla.“  Ohařka vysílala jasné signály, že je na svou paničku naštvaná. Když Jana odcestovala, fenka po své paničce tesknila – týden skoro nic nejedla, z koše na špinavé prádlo vytáhla Jany tričko, které si odnesla do pelechu a celé tři měsíce na něm spala. Za další dva roky se Jana a Standa rozešli. Rozchod byl dramatický a neobešel se bez vzájemného obviňování, hádek a výčitek. Než se Jana odstěhovala, Standa na ni tlačil, aby Sára zůstala s ním. Přestože s tím vnitřně nesouhlasila, podlehla jeho prosbám. „Pronajala jsem si 1+1 ve Vršovicích a vydržela jsem si namlouvat, že Sáře bude líp v domě se zahradou, asi týden. Ale šíleně se mi po ní stýskalo,“ přiznává. „Po týdnu jsem si přijela pro zbytek svých věcí, využila toho a šla se Sárou na dlouhou procházku.  Jakmile jsem vzala do ruky vodítko, Sára se radostí počůrala, což udělala naposledy, když byla štěně. Při návratu z lesa jsme přicházeli obvyklou cestou k domu, Sára se posadila se u mého auta a nemohla jsem s ní hnout. Řekla jsem si, že jí to přejde, otevřela kufr a nakládala poslední tašky a krabice. Všimla jsem si, že pes už u auta není a myslela si, že je v domě. Chtěla jsem se s ní rozloučit, volala jsem na ni, ale nebyla k nalezení. Prohledali jsme společně celý dům, ale nikde jsme ji nenašli. Oba jsme znejistěli a než jsem odjela, asi hodinu jsme ji bezvýsledně hledali po okolí. V momentě, kdy jsem najela na dálnici a koukla se do zpětného zrcátka, zasvítili na mě ve tmě její oči. Od té doby je stále se mnou, beru si ji i do práce.“

Jsi můj pán

Uvedený příběh dobře demonstruje to, koho pes považoval za svého pána a s kým chtěl a nakonec se i rozhodl zůstat. Jenže každý pes je jiný a ve většině případů zůstává ožehavé rozhodnutí na bedrech majitelů. Psi jsou zvířata žijící ve skupině, proto musí mít vůdce smečky. Nezáleží na tom, zda je to ten nejsilnější nebo nejchytřejší pes, nebo je-li to člověk. Lidská rodina splňuje parametry psí smečky, ve které si pes své postavení buduje od štěněte. Aby pes svého pána respektoval, byl poslušný a dobře ovladatelný, vyžaduje to disciplínu především od člověka a všech rodinných příslušníků, kteří se do jeho výchovy zapojují. Pán a vůdce může být pouze jeden, a aby ho pes uznával, musí partneři případně celá rodina dodržovat určitá pravidla. S příchodem štěněte by se všichni měli dohodnout, kdo se ujme role pána a tuto dohodu respektovat.

 

Jaké povinnosti z toho pro páníčka plynou?

1)      Výcvik štěněte a poslušnosti

2)      Trestání

3)      Krmení

4)      Venčení

5)      Ošetřování

6)      Běžná „údržba“

7)      Každodenní péče

8)      Hra

Neznamená to, že všechny činnosti musí dělat jen a výhradně páníček, ale rozhodně by na nich měl mít zásadní podíl, stejně tak jako to bylo v případě Jany a Standy. Jestliže nejsou pravidla od začátku takto křišťálově čistá a všichni se starají o psa stejnou mírou, zvíře instinktivně tíhne k tomu, kdo cítí podvědomě za psa největší odpovědnost a je schopen se v péči o něj nejvíce obětovat. Jednoduše řečeno – ve zdravě fungující smečce – se jeden její člen se postupem času stará o psa víc než ti ostatní a toho začne zvíře uznávat za svého pána.

Výměna rolí

Rozchod nebo rozvod a odloučení partnerů případně odchod dospělého dítěte z domova, které pes považoval za svého pána, se ve většině případů obejde bez větších problémů a u psa se odbude několikatýdenním teskněním. Stejně tak, jako je v klasické psí smečce přirozené, že se její vůdce mění v důsledku stáří, nemoci nebo smrti, po odchodu pána z rodiny si pes poměrně rychle zvykne na nového, který převezme tuto roli. V uvedených nelehkých životních situacích záleží na mnoha okolnostech, a proto nelze dát jednoznačné rozřešení nebo doporučení. Každý pán by měl novou situaci posuzovat s maximální mírou upřímnosti k sobě samému i ke svému psu, zhodnotit možnosti obou partnerů případně celé rodiny a na základě toho se odpovědně rozhodnout s kým pes zůstane.

Střídavá péče ano či ne?

Situaci trpce ilustruje jeden americký vtip: Manželé se při rozvodu soudí o dítě a o psa. Dítě nechce do péče ani jeden, psa žádají oba. Zvíře je ve Spojených státech často vnímáno jako dítě, alespoň co se týče jeho práv a mnoho amerických právníků se touto otázkou seriózně zabývá. Mají zvířata právo na vlastního pána? Mají právo se rozhodnout, kdo by jím měl být?  Kdo má spravovat dědictví, které jim odkázal majitel? V případech rozvodu páníčků je častá střídavá péče o zvíře. U soudů už se dokonce projednávají žaloby na citové trýznění ze strany majitelů a existuje možnost soudního zákazu přiblížení se ke zvířeti. Ale vraťme se zpět do Česka, kde situace není zdaleka tak kritická, byť střídavá péče o zvíře není ani u nás nic neobvyklého. Názor odborníků na střídavou péči o psa není jednotný a rozhodnutí za vás nikdo neudělá. Psímu životu dává smysl určitá pravidelnost a řád, proto je důležité, aby při střídavé péči oba bývalí partneři vychovávali psa stejně, podle jednotných zásad. Taková domluva nemusí být jednoduchá a v řadě případů není možná. Pak je jednoznačně lepší, aby pes zůstal pouze s jedním majitelem – v opačném případě povede střídavá péče k tomu, že se z dobře vychovaného psího mazlíka stane nevypočitatelný a neurotický trapič.

Rizika střídavé péče

  • Pes nemá pána, má v hlavě zmatek
  • Když se ztratí, neodkáže najít cestu domů
  • Pes podvědomě tíhne k jednomu z bývalých partnerů víc a trápí se, že je odkládán
  • Psychická labilita a změny chování
  • Častější nemoci, psychosomatické problémy
  • Ztráta návyků a zhoršení poslušnosti

Komentáře

komentáře