Rumunsko Retezat

Pohoří Retezat je jedno z nejnavštěvovanějších míst v Rumunsku. Když vystoupíte na vrcholy, čekají vás nádherné výhledy na křivolaké hřebeny, táhnoucí se do všech stran, vysoké horské masivy a jezera.

Leží v západní části Jižních Karpat mezi dvěma hřebeny a vrcholy Custura a Papuša. UNESCO ho nedávno přidalo do seznamu světového přírodního dědictví. A přesně tam jsem s partou stejných nadšenců, pětadvaceti kilovým batohem na zádech a svým psem vyrazila.

 

„Letos nejedeme autem do kempu, ale plánujeme puťák“, oznámili mi suše kluci z naší party. Souhlasila jsem. V životě jsem totiž na žádném puťáku nebyla a bláhově jsem si myslela, že patnáct kilo bagáže na zádech lehce zvládnu, a že lístek na vlak bude skoro zadarmo. Trasa se zdála jednoduchá, okolo sedmi kilometrů denně. „To je pro sraby“, pomyslela jsem si a jezdila prstem po mapě trasu z rumunské Lupeni k jezeru Bucura a odtamtud do Ohaby.

Při placení jízdenek mě polilo horko a začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat: lístek na vlak do Simerie mě totiž bez lůžka stál dva tisíce. A moji fenku Amy taky!  Navíc se na každém internetovém portálu dočtete, že v Rumunsku je nebezpečno, pobíhají tam divocí psi, a že do této země je lepší vzít raději než psa petardy – na odhánění vlků a medvědů.

Nakonec jsem do této obávané postkomunistické země vyrazila i se psem a s napěchovaným batohem. Důležité věci jako například miska na granule se mi do něj už nevešly.

Při nočním cestování vlakem si průvodčí ani nevšimli, že mám psa. Vsadila bych se, že vůbec netušili, jakou jízdenku jsem jim pořád strkala pod nos. A při zpáteční cestě mi jeden průvodčí dokonce řekl, že kdybych si koupila lístek pro psa u něj a ne mezinárodní, stál by o polovinu méně.

V Simerii jsem po sedmi hodinách chudáka fenku poprvé vyvenčila. Došlo také na setkání s rumunskými hafany. Většina se jich jen toulá, volně pobíhá, vypadají podvyživeně a zablešeně. Není divu, že se Rumuni psů bojí a nikde je nechtějí. Na vodítku jsem potkala ve městě jen jednoho, ostatní byli bezprizorní a bázliví. Neměli ani obojek, natož pána. Na mě ani na fenku neútočili, spíše nám uhýbali z cesty. Celá Simerie na mě působila jako ti psi, prostoupená bídou a nelehkým životem.

Do Lupeni jsme cestovali starým špinavým vlakem se záchodem jak z dob rumunského království. Se psem ve vlaku jsem vypadala jako blázen, jedna stará paní zvědavě nakukovala skrz sklo a nešlo jí na rozum, proč cestuju se psem. V Lupeni je nejlepší sehnat mikrobus, který zastaví kdekoli, kde lidé mávnou, a připlatit, pokud potřebujete dál, než je jeho trasa. Za pár korun nás vzal přes celé město až k horám. Na autě byla cedule Zákaz psů, ale řidič nás vzal bez problémů.

 

Retezat

Dokodrcali jsme až k úpatí hor, a pak už nám nezbývalo nic jiného, než nasadit batohy na záda a vydat se na dlouhou cestu stále vzhůru. První noc jsme spali u lesa, jelikož jsme ani nedošli ke vstupu do národního parku Retezat.

V parku není povoleno stanovat jinde než v kempu a musí se chodit jen po vyznačených trasách. Značení máte skoro po každém metru, ale pozor, nevěřte, že někde budete za dvě hodiny, jak píšou na ceduli. Vynásobte dvěma a máte správný čas.

Po druhém dnu pochodu jsme porušili obě pravidla. Naše slavná výprava nedošla ani k prvnímu kempu Cabana Buta, a tak jsme museli postavit stany v lese blízko cesty. Lesníkovi se to nejdříve nelíbilo, ale při pohledu na naše ztrhané tváře a funícího psa jen mávnul rukou. Teprve nyní jsem měla čas vydechnout a podívat se pořádně kolem sebe. Všude byly jen neprostupné lesy, strmé vrcholky a blankytně modré nebe. Nádhera.Následující ráno nás opět přivítalo sluníčko a nebe bez mráčku. Pořádnou snídaní jsme se posílili na další stoupání. V první vesničce jsem od místních za pár drobných poprvé ochutnala rumunský chleba s kozím sýrem. Z polí a luk jsme pak přešli do lesů, které po několika hodinách prořídly. Na vrcholku hory Varful Custura se páslo stádo koní. Poté už jsme klesali až do kempu Poiana Pelegii.V kempu jsem měla Amy na vodítku, což mělo za následek menší aféru se psem místní horské služby. Tento veliký a krásný pes s ostnatým obojkem a kusem urvaného řetězu si chtěl hrát. Vodítko mojí fenky ho ale při jejich hře praštilo, a on začal skučet. A já najednou vypadala před všemi kempaři jako tyranka, která „zlomila pejskovi nožičku“. Pes byl spíše komediant, po chvíli se zvedl a bez kulhání odběhl.Cílem našeho čtvrtého dne putování bylo jezero Bucura, kde jsme měli v plánu zůstat dva dny. Vyšli jsme z lesa a dál šlapali úzkou cestičkou lemovanou malými keříky. Amy celou cestu běhala od jednoho k druhému, občas na opozdilce zaštěkala. Nelíbilo se jí naše pomalé tempo. Po čtyřech hodinách jsme konečně došli k jezeru. Vzhledem k tomu, že není dovoleno se v něm koupat ani lidem, natož psům, „vyfasovala“ Amy vodítko. Jen stádo krav, pasoucí se opodál, se mohlo k vodě přiblížit, jak chtělo.Fenka s námi dosud vždy spala v pohodě ve stanu, ale noc u jezera byla pro ni studená, a klepala se, i když jsem jí dala svůj svetr a bundu.  Nějak jsme to pak do rána obě přežily.

Další den jsme se rozhodli vystoupat na jeden z nejvyšší vrcholů Retezatu. Vrchol hory Bucury (2433 m. n. m.) jsme zdolali celkem rychle, Amy se dokonce cestou stihla i vykoupat v menších jezírkách. Naopak sestup podél velkých ostrých kamenů porostlých lišejníkem byl mnohem obtížnější.

Psy pastevců jsme potkali několikrát, většinou menší křížence. Byli hodně uštěkaní a vyhublí, ale rozhodně vypadali šťastněji než jejich příbuzní ve městě. Hlídali si svoje stádo krav či oslů, a ani je nenapadlo běhat k nám.

Před námi byly dva dny sestupu do údolí. Hned na začátku cesty se mi podařilo pořezat o skály obě kolena a fenka si poranila polštářek na přední tlapce. Navíc bylo čím dál větší horko. Vrcholem hrůzy celého dne pak bylo zjištění, že kemp Cabana Gentiana je plný. Nezbývalo než dojít až k turistickému centru Pietrele. Tu noc jsme si všichni takzvaně „sáhli na dno“. Dokonce i Amy byla vyřízená.Majitel kempu Pietrele nás další den odvezl autem až k vlakovému nádraží. V Simerii jsme naposledy přespali v ubytovně, kde sice bylo upozornění, že neberou psy, ale přítomnost Amy opět nikdo nekomentoval.

 

Naše putování bylo u konce. V nohách jsme měli kolem padesáti kilometrů, záda namožená bagáží, z čínských polévek jsme už všichni dostávali osypky a fenka se stala tou nejvoňavější z nás. Usoudili jsme, že je čas vrátit se domů.

 

Rumunsko je stále chudá země. Myslím si, že když se zlepší životní podmínky pro lidi, zlepší se i pro psy. Rozhodně se nenechte odradit mýty o Rumunsku, že se v něm jen krade a psi vás tu rozsápou. A pokud vy i váš pejsek máte rádi hory a jezera, do Retezatu se rozhodně vydejte.

 

Komentáře

komentáře