Jak se žije s národními plemeny – československý vlčák

oba_1_1345365708

Jak se žije se psem, připomínajícím vlka, nám napsala Romana Šmídová.

Jak se žije s československým vlčákem, respektive dvěma? Už jako malá holka jsem toužila po tomto plemeni, úplně mě pohltila jeho přirozenost, krása, pohled vlčích očí a divokost (v našem případě naštěstí jen na pohled :) ), další výhodou byl i poměrně malý výskyt nemocí u toho plemeno, jelikož není ještě zdegenerované staletím šlechtění. Když jsem se osamostatnila a našla si práci, při které jsem si mohla pořídit psa, neváhala jsem a za pár měsíců jsem měla doma malou šedivou kuličku, která mě naplňovala štěstím.

Temperament jim nechybí,když nemají dostatek pozornosti, dají to patřičně najevo, ať už okousanými oblíbenými botami nebo jen roztahaným toaletním papírem po celé místnosti. Nakonec jsem jejich kouzlu neodolala a ani rok po pořízení mé osudové a úžasné fenky Nessie (vlastním jménem Dream of Darkness Srdcerváč), jsem si domů přivezla druhého „vlčka“, tentokrát pejska Ashe (vl. jm. Ashton Eden severu).

Jsou naprosto úžasní, nikdy bych je nevyměnila za jiné plemeno a nelituji toho, že jsem si vybrala právě československého vlčáka. Pořízením vlčáka si totiž člověk nepořizuje domácího mazlíčka, ale sám majitel a jeho vlčák se stávají rovnocennými členy své smečky. Je to pes s vlastní osobností a úžasnou mimikou (vždy víte, co si o vás myslí).

Komentáře

komentáře