Máme doma jezevčíka

523686_10151202658383447_1124014361_n_6_1352214779

Ať už standard nebo trpaslík či králík, drsňák, dlouhán nebo hladkosrstý, jezevčík je osobnost!

Jak se žije s jezevčíkem? Zeptala jsem se dvou sympatických pejskařek a připojila svůj vlastní pohled na soužití se „sausage dog“.

Blanka Floriánová a trpasličí drsňačky Béďa a Karel:

S jezevčíky žiji prakticky od malička, začalo to drsnosrstou standardkou Mikynou a ačkoliv jsem jezevčíky na krátký čas opustila, abych mohla od jisté smrti zachránit bezpapírovou ovčandu Lindu, k jezevčíkům mě to táhlo stále. Dnes jsem v majetku dvou fousatých trpaslic. Bédi je šest let a její dceři Kadlince je tři a půl. Můj postoj a moji věrnost tomuto plemeni vyjadřují i moje dvě tetování, moderní pojetí drsňáka dává jasně najevo, že jiné plemeno už u mě prostě nemá šanci.

A proč zrovna jezevčík? Je to opravdový malý velký pes. Pes s neskutečným srdcem, chrabrostí, odvahou, sebevědomím a nekonečnou láskou ke své smečce.  Jejich povaha –  umět jednat sám za sebe a přemýšlet, leckoho může odradit, ale právě to je jedna z věcí, které mě na nich baví nejvíc.

Béďu jsem si pořizovala jakožto parťáka, kamaráda na výlety na hory. Když se teď po šesti letech ohlédnu za sebe, zjišťuji, že díky ní žiji úplně jiný život. To vše co začalo pouhou jednou zkouškou z výkonu a jednou výstavou jen kvůli uchovnění, se za šest let zvrhlo v založení chovatelské stanice. Z Bédi se stal Český Šampion a Norník, má za sebou desatery úspěšně složené zkoušky včetně kontaktního norování na Slovensku, výstav nepočítaně… Mezitím si dvakrát „odskočila“ na mateřskou a já si z prvního vrhu nechala její dceru Kadlinku. Ta se stala po třech výstavách Junior Šampionem a letos se chystáme na naši společnou čtrnáctou zkoušku, zatím se jí letos podařilo získat dva pracovní tituly CACT a pokud nám bude štěstí přát i příští rok a Kája získá ještě jeden, stane se Šampionem práce. Letos v zimě Kája přivedla na svět třetí vrh naší stanice a ze mě se v březnu stal oficiální myslivec. A opět, ačkoliv jsem mezi myslivci vyrůstala, až díky holkám jsem se vrátila k tomuto krásnému koníčku zpět a ten pomyslný kruh uzavřela. Ale tohle vše není důvodem, proč mám moje holky tak ráda.

Když jsem před třemi lety prožívala opravdu těžké období, kdy se ke mně otočilo zády i hodně tehdejších „kamarádů“, zůstala jsem s mýma fousatýma princeznama sama a ony byly ty, kdo mi dávaly všechnu jejich lásku najevo tak, jak to umí jen jezevčík. Nejednou mi slízly slzu z tváře a jejich pohled byl jasný, říkal jen:“ Hele už nebul, máš nás a my tě v tom nenecháme! Tak se seber a pojď s náma ven“… A tak jsme šly, šly jsme a začaly jsme makat ještě víc abychom dokázaly, že se drsný holky porazit nedají a umí bojovat. A lumpárny které občas vymýšlejí jim prostě člověk za tohle vše musí odpustit.

Neznám mezi psy většího srdcaře, většího bojovníka a  skutečného kamaráda než jezevčíka. Život s nimi není nikdy nudný a stejně jak milují válení se na gauči, milují i naháňky v tom největším marastu co může v zimě být. Pokud tedy chcete opravdu žít bok po boku se psem, který má srdce na pravém místě, pořiďte si drsňáčka.

http://bedulka.vesele.info/

Magda Laksarová a standardní hladkosrstá Amy a trpasličí hladkosrstá Bety:

Původně jsem jezevčíka vlastně ani nechtěla. Chtěla jsem pudla. Královského pudla. Velkého královského pudla. Malý byt, znechucený (a plný předstudků) přítel mi v tom zabránili. On měl dříve jezevčíka. Hladkosrstého. Hmmm, no tak jo, no. Přišla Sára. Zlatíčko. Mazlíček. Mě to nedalo. Byla s průkazem původu. Chci dobře vychovaného psa. Nechci malou bestii, co kde koho pokouše, protože žářlí, nebo že se bojí nebo tak. Přišel výcvik. Přišla Zuzka s Viktorem. Přišel lovecký výcvik. Holt přišla nová doba. Nový přátelé, kamádi, známí. Přišlo i na výstavy. Kousla jsem se. Není blbá, není ošklivá. Tak proč by nemohla nějaký ten titul nebo tak něco získat. Získala. Zkoušky udělala. Tak jsem uchovnila. Zamilovala jsem se. Jmenoval se Derrick. A strašně moc se hodil k naší Sáře. Byly z toho 4 holky. A chovatelská stanice. Amy zůstala doma. Byla a je jen a jen moje.

Sára zůstala s ex a já šla s Amy dál. Je nádherná. Je úžasná. Je moje. Ne špatně. Já jsem její. Spí v mé posteli. Hlídá mě. Má stejného nerva jako já. Chce, abych byla spokojená. Na výstavách se nádherně prezentuje. Miluje lov. Ale víc miluje paničku. Když s ní nejsem, je nešťastná. A pak se projeví její paličatost. Je to princezna a k princeznám se nečuchá. Je ukecaná. No a najednou se stalo, že přišla Bety. Hladká hnědá s pálením. Trpaslík. Jen tak tak. Miluje všechny.Miluje teplo, moc moc moc tepla. Miluje celé hodiny ležet na klíně a spát. Nemá ráda zimu, mokro, déšť. Malá radostná krysička s obrovským loveckým srdcem. Neposlušná a trochu čuně. Ale jsem její, tak co můžu dělat. Prostě ji milovat.
Obě spí se mnou v posteli. Když se urazí, tak jsou na gauč nebo do pelechu. Snažím se je vychovat, ale když se jim někdo nelíbí, tak mu to prostě řeknou. A můžu se stavět na hlavu. Ale koho mají v oblibě, tomu to taky řeknou.
Jak se žije s jezevčíkem? Potažmo se dvěma? Krásně. Sice spím jak paragraf, občas se do postele ani nevejdu, když mají své roztahovací manýry. Ale nemít ty dvě špagety, k lecčemu bych se nepřinutila. Procházky, cestovaní po ČR, toulky lesem. Snila bych o tom, ale proč tam chodit a jezdit sama. Ale se psem není člověk nikdy sám. A přitom je vlastně sám. Může si užít bezčlověčí samoty a nebýt ztracený. Jezevčík má velké srdce. Ale to asi každý pes. Výhoda jezevčíka je, že je tak přizpůsobivý. Jste aktví? On je taky aktivní. Jste pohodlní? On je taky. Jezevčíka je třeba důsledně milovat. A pak je to ten nejúžasnější pes pod celým širým nebem. A jedna důležitá věc. Je to lovec. Miluje lov. Lov je jeho životem. Je jedno, jestli loví tenisák, sousedovic kočku, lišku, zajíce, dědovi slepice, tchýnino morče, fotbalový míč nebo kosa. Člověk se toho nesmí bát. Má to tak být. Jde o to, to usměrnit a využít. Vymezit hranice. Nevím, jak to popsat. Asi možná přijdou i jiní psi, ale vždycky tu bude muset být se mnou hlavně jezevčík. Je to prostě láska na celý život.

http://www.riosrosalia.cz/

…a na závěr naše šéfredaktorka Lucie Kolouchová a její drsý trpaslík Viggo:

Mám kokra, vlastně s kokry žiju celý život, takže jsem myslela, že o paličatých loveckých psech něco vím. Pak k nám, tedy ke mě a kokrovi, přišel Viggo. Viggo je čtyřkilový trpasličí jezevčík, co si o sobě myslí, že je nejmíň rotvajler. Namachrovaný fracek, ale taky neskutečný mazel. Názor na paličatost kokrů jsem přehodnotila po pár dnech soužití s jezevčím štěňátkem. To snad není pes – neustále mě překvapuje. Nezdolným temperamentem, hravostí, ale i umanutostí. A taky ostrostí, kokr je takový hodný ňouma, kočku si prožene, ale jen tak, hravě a ze srandy. Viggo ji prostě chce zabít. Stejně jako kachny, bažanty, ježky, králíky, morčata a slepice. Zatím má na svědomí jen jednoho ptáčka.Ale taky má v roce a půl už dvoje velmi úspěšně absolvované lovecké  zkoušky.

Na druhou stranu – čekala jsem to horší. Všude se o jezevčících píše a mluví spíš negativně, o tom, jak neposlouchají, jak utíkají – Viggo poslouchá zhruba tak jako kokr, občas i lépe. Ještě nikdy neutekl, ze stopy zvěře se spolehlivě vrací v limitu. Jen tedy cizí velcí psi mu nedělají dobře, ale na tom společně pracujeme, takže se už nesnaží zabít každého z nich. Kokra bezmezně miluje a obdivuje natolik, že po jeho vzoru i aportuje zvěř. Bezmezně miluje i všechny lidi. Prochází mu to, protože je malý a roztomilý, udělá ksichtík ala veverka z Doby ledové a má vyhráno. Ksichtík funguje i na mě, tomuhle dojemnému ministvoření s obr sebevědomím jsem propadla. Spí se mnou v posteli, hezky hřeje za zády, kokr okupuje nohy.

Vyhovuje mi velikostí, je tak akorát do batohu, kdyby něco, ale přitom je to pořád pan Pes. Srst na rozdíl od kokří nelíná a úpravu zvládám sama.Ze schodů Vigga pravda nosím, ale při jeho rozměrech je to legrace. Veterináře známe jen z očkování. Takže to vypadá, že do budoucna budepo mém boku už vždycky krom sladkých kokřích ňoumů, krásných a elegantních, taky vždycky nějaké to legrační rozježené zvířátko s komicky krátkýma nožkama a tím nejdojemnějším ksichtíkem na světě. Velkej, malej a já. To je naše smečka a je nám dobře.

A jak k nám Viggo vůbec přišel?

To jsem se byla takhle podívat u kamarádky na štěňátka…To nejmenší, takový drobeček, se na mě podívalo…A bylo. Jsou nakažliví, tihle jezevčíci.

www.nuselskasmecka.cz

Komentáře

komentáře