Obedience – psí sporty

p1120626_jpg_0_1334923615

 

Reportáž ze semináře s rakouskou závodnicí a trenérkou.

 

OBEDIENCE SEMINÁŘ S PETROU FLORSCHÜTZ ANEB ZPĚT DO ŠKOLKY

Ve dnech 29. – 30. 3. 2012 proběhl v Praze v Horních Počernicích pod záštitou Školy psích sportů seminář s Rakušankou českého původu Petrou Florschütz. Jelikož Petra je dlouholetou trenérkou a hlavně závodnicí ve psím sportu zvaném obedience, seminář nemohl být věnován ničemu jinému než „vysoké škole psí poslušnosti“. Zúčastnil se ho i zástupce naší redakce, anglický kokršpaněl Benji, v oblasti obedience naprostý začátečník.

VSUVKA – CO JE TO OBEDIENCE?                                                     

Obedience je sice hezky česky poslušnost, v tomto sportu jde ale o něco víc. O poslušnost přesnou, veselou a svědčící o skvělém vztahu pes – psovod. Tento team spolu provádí na různých úrovních (začátečníci v OB-Z až nejvyšší úroveň OB 3) celkem deset cviků, devět z nich je z oblasti poslušnosti, jeden spadá do pachových prací. Důraz se klade na přesnost a spolupráci teamu.

VSUVKA ČÍSLO DVĚ – KDO JE PETRA FLORSCHÜTZ?

Rakušanka českého původu žijící ve Vídni. Léta cvičila s knírači, ať už s velkými nebo středními, v současné době má kromě kníračky také fenu belgického ovčáka, narozenou v Čechách. Petra má se svými psy dvakrát složený šampionát v obedience, zúčastnila se několikrát mistrovství světa, její feny byly mistryněmi Rakouska, ale závodily i v IPO3.

V příjemné hale se sešlo celkem 8 teamů, ve velké většině začátečníků, jen jedna fenka dolaďovala formu, protože závodí v nejvyšší kategorii OB3. Kupodivu se zúčastnila jen jedna border kolie, zato hned tři zlatí retrívři, dva belgičtí ovčáci, dlouhosrstá kolie, kříženka, dva foxteriéři a jeden kokršpaněl – spolu s mou maličkostí. Čekaly nás dva dny nabité informacemi nejen o tom, jak cvičit jednotlivé cviky, ale také o tom, jak se vůbec chovat ke psu tak, aby nám rozuměl.

Do školky – to byla nejčastější věta, kterou jsme od Petry slyšeli. Snažila se nám totiž vštípit, že všechny cviky musíme učit postupně, nemůžeme ihned očekávat perfektní splnění složitého cviku, když pes nezná jeho základy. Dítě, které se učí lézt, také nenutíme hned do baletu. Tedy pokud pes (jako třeba ten můj) neumí chůzi u nohy, nebudeme spolu hned obcházet celou halu, ale spokojíme se s dobře provedenými dvěma kroky. Příště už budou třeba tři. Podobně probíhal i nácvik čtverce – tento cvik by měl ve výsledku vypadat tak, že pes na náš povel vyběhne do vytyčeného čtverce, kde ulehne. Můj kokr byl z nácviku opravdu nadšen – učil se vbíhat do čtverce, kde měl položený pamlsek. Veškerý výcvik probíhá pomocí pozitivní motivace, vše musí psy bavit, jen tak budou pracovat tak radostně a rychle, jak je žádoucí. Někdo používá klikr, sama Petra ho ale nepoužívá a sází spíš na slovní pochvalu a pohrání si se psem na place, aby si tak cvičení spojil s příjemnými pocity. No a pak pamlsky, jeden by neřekl, co vše lze vymyslet – tak třeba dlouhé měkké tyčinky jsou ideální na nácvik chůze u nohy – pes jde a uždibuje a uždibuje.

Během dvou dnů jsme si všichni vyzkoušeli všechny prvky – chůzi u nohy, změny poloh, aport, překážku, odložení za chůze, přivolání, vysílání do čtverce, odložení vsedě i vleže i rozlišování dřívek. Každému šlo něco jiného – borderákovi Filipovi poslušnost, retrívrovi chůze u nohy, kokříkovi zase aporty,  zároveň jsme se z chyb i úspěchů druhých, Petrou vtipně a citlivě komentovaných, poučili i o tom, jak cvičit sami. Petra komentovala i naše teamy obecně, občas jsme byli překvapeni, jak nás vidí nezaujaté oko zvenku, všichni ale myslím i méně příjemné pravdy přijali jako výzvu pro zlepšení vzájemného vztahu člověk – pes. A o ten v obedience jde především.

Krom návratu do školky prosazovala Petra ještě jedno zcela jednoduché pravidlo – když se učíte počítat, nepleťte si hlavu pravopisem. Tedy po psím – učíte-li třeba aport od základu, neřešte zároveň přivolání a přiřazení k noze, na psa i na vás by to bylo moc. Jak jednoduché a jak účinné. Na závěr druhého dne jsme ještě procvičili to, co nám šlo nejlépe – mohli jsme si vybrat tři cviky a ty si zkusit „jako na zkouškách“. U nás to byl aport (pes mi vyběhl bez povelu, achjo), přivolání (pěkné) a překážka (opět pokus o předčasný start). Ze semináře jsem –  a myslím, že nejen já – odcházela s pocitem, že máme na čem pracovat, hlavně na vzájemném vztahu, že nemáme žít vedle sebe, ale spolu a že se musím odvázat a chválit a jásat a dokazovat psu, jak je skvělý a jak jsem ráda, že spolu cvičíme. I jako naprostému začátečníkovi mi tedy seminář dal dost – a jako bonbonek na konec jsme viděli Petru cvičit s její roční maliňačkou  a pochopili v praxi, o jaké sladěnosti to Petra pořád mluvila.

Komentáře

komentáře