Škola pro lovecké psy

p1120852_1_1339069499

 

Pořídili jste si psa loveckého plemene a rádi byste s ním začali pracovat? Nebo neradi, ale prostě musíte, protože zkoušky potřebujete pro uchovnění , a jako laici nevíte, jak na to?

Naštěstí dnes už neplatí, že svého miláčka musíte dát na výcvik někam k myslivci, aniž byste měli možnost se na výcviku podílet. Existuje mnoho škol, zabývajících se výcvikem právě loveckých plemen. A my, doprovázeni kokršpanělem Benjim a hlavně jezevčíkem Viggem, jsme se do jedné z nich zajeli podívat…

Výcvik se konal na Jižní Moravě nedaleko Novomlýnských nádrží. Krom našich dvou budoucích lovců se ho zúčastnilo několik dalších psů, převážně ohařů. Srdce kynologa by zaplesalo, mohl zde totiž potkat i takové rarity jako vzácného auvergnéského ohaře (hned několik štěňátek) nebo třeba dlouhosrstého výmarského ohaře.

S loveckým výcvikem, stejně jako s jakýmkoliv jiným, je ideální začít už od štěňátka, kdy se teprve probouzejí vlohy, ale přijet se dá i se starším psem, jen budete mít víc práce, jak říká výcvikář Miroslav Horáček: „Vycvičit lze každého psa, jen štěně ještě nemá špatné návyky a nepodepsaly se na něm ruce laika. Důležitější ale je pracovat s majiteli, aby se naučili chápat, jak psa vést a nezradili ho tím, že po něm chtějí příliš brzy věci, na které má štěně ještě času dost.“

Štěňata měla možnost se nenásilně seznámit se základy aportu, setkala se i s živou křepelkou, na kterou (bezpečně a pro jistotu na vodítku) trénovala vystavování a klid před zvěří. Za odměnu se pak proběhla po poli a vydováděla se s vrstevníky. Starší psi už to měli náročnější – museli předpisově hledat na poli, a když před nimi vyběhl zajíc nebo srnka, nesměli je jako správní ohaři honit. Občas to bylo hodně napínavé, ale uspěli všichni. A co teprve aport pro pokročilé! Taková disciplína zvaná ztracená třeba: do rákosí nebo vysoké trávy se postupně nahází několik aportů, ať už speciální dummíky nebo atrapy z kožešiny a psi, kteří nevědí, kde přesně aporty jsou, je musí hledat a přinést. Taková hra na schovku pro ohaře prostě. Ale s chutí jí zvládne i šikovný kokřík a dokonce i jezevčí dorostenec. No a vysoká škola, kterou mnozí z nás zatím jen z dálky obdivují, to je aport zvěře, tedy kachny nebo bažanta (ti zbyli „na mrazáku“ od loňských honů, nezabíjejí se jen kvůli výcviku, samozřejmě. To už je pro mazáky, kteří aportují levou zadní, jako byl třeba nádherný německý ohař Leo. My ostatní jsme se aspoň podívali, jak to má vypadat. Kulturní vložku aneb malé pobavení nám do výcviku vnesl veselý puberťák, jagdteriér Ašar, který měl hledat schovaného páníčka v disciplíně zvané stopa vůdce, místo toho vesele skotačil kolem ostatních psů a páníčku, čmuchal po louce a prostě dělal vše, jen ne hledání páníčka, který tvrdl v nedalekém křoví…

Výcvikář byl po celou dobu výcviku k dispozici s vysvětlením, jak má která disciplína vypadat a jak se nacvičuje, proběhla i diskuze o tom, jak se co posuzuje na zkouškách a jak to potom vypadá v lovecké praxi. V kraji pod Pálavou je ještě stále hodně drobné zvěře, tedy hlavně zajíců a bažantů, a tak se každý pejsek během výcviku s nějakým tím živým ušákem nebo opeřencem potkal – mnozí, ti městští poprvé. A jejich majitelé, po „myslivecku“ vůdci, snad zjistili, že lovecký výcvik není o tvrdém nátlaku, ale o důslednosti.

Komentáře

komentáře