Kupírování ocasů

Názor známého autora bestsellerů, psychologa a světoznámého odborníka na chování psů a jejich výcvik. Průvodce myšlením, emocemi a vnitřním životem našich psích společníků – Stanleyho Corena.

 

Lidé ovlivnili normální signály ocasem u psů mnohem významnějším způsobem, a to přistřihováním určité části nebo celého ocasu štěňatům krátce po narození. Samozřejmě, že pes bez ocasu nemůže dávat normální signály. O otázce kupírování se vedou pohnuté diskuse a já mám v tomto směru smíšené pocity.

Argumenty proti, založené na představě krutosti a zmrzačení psa, který má ocas přistřižen, vedly v mnoha zemích k zákazu této činnosti. Na druhé straně je zapotřebí pochopit původní důvody, které vedly chovatele psů k tomuto počínání. Zprvu to vůbec nebyla otázka módy, která nutí chovatele k opatřením, jimiž by dosáhli určitého vzhledu, a tedy i ocenění ve výstavním kruhu. Mnohá plemena španělů, kterým se ocas pravidelně částečně krátí kvůli elegantnímu vzhledu, by patrně s celým, dobře osrstěným ocasem vypadala mnohem lépe, aspoň podle mého oka. Avšak v mnoha případech má úprava tvaru ocasu přistřihováním velmi praktické důvody.

Jednou z příčin kupírování ocasu je bezpečnost, podobně jako původní krácení uší u strážních psů. Uvědomte si, že právě ocas je orgán, který umožňuje zločinci nebo nežádoucí osobě pevně přidržet psa, bránit mu v činnosti, a tak se zachránit před jeho zuby. Proto se u strážních plemen přistřihovaly ocasy velmi krátce, aby se vyloučila tato možnost. Ovšem většina psů není kupírována z tohoto důvodu. Částečné nebo úplné přistřihování ocasu se provádí u více než padesáti plemen. U mnoha loveckých psů je tato procedura ochranou proti poškození ocasu. Poranění ocasu je běžné u plemen, která se musí prodírat hustou vegetací, trním nebo skalnatým terénem. Ocasy rychle kmitající ze strany na stranu často narazí na překážku, zlomí se nebo poraní, což je velice bolestivé, těžko se ošetřuje a nakonec se leckdy musí ocas dospělého psa amputovat, což je mnohem těžší operace než kupírování štěněte. Přistřižení exponované části ocasu riziko velmi snižuje.

Racionální důvody kupírování těchto psů potvrdila studia prováděná švédskou organizací chovatelů německých krátkosrstých ohařů. Po roce 1989, kdy bylo ve Švédsku zakázáno kupírování ocasu, nápadně vzrostl počet poranění zaznamenaných u tohoto plemene. V roce 1991 tato organizace zkontrolovala 191 ohařů s nekupírovaným ocasem, kteří byli v době výzkumu staří 24-30 měsíců. Překvapujících 51 procent těchto psů mělo poranění tak závažná, že si vyžádala lékařské ošetření. Výskyt a vážnost těchto poranění závisela na dvou faktorech. Výzkumníci hodnotili živost psů a pohyblivost jejich ocasů jako jeden činitel. Předpokládali, že důležité je i to, nakolik je pes používán k lovu a terén, v němž se obvykle pohybuje. Psi pracující v křovinatém, lesnatém nebo skalnatém terénu utrpěli zranění ocasu mnohem častěji než psi pracující v bažinách nebo v travnatých rovinách. Psi se silnějším, dobře osvaleným ocasem, jako třeba labradoři, se nekupírují, a přesto jen zřídka utrpí poranění. Naproti tomu u jiných plemen, jako je třeba vizsla, je dolní část ocasu dosti silná, kdežto špička se často obrací vzhůru, takže se mnohem snadněji zachytí za větve nebo překážky a má málo tuku a svalstva na ochranu proti křovinám a skalám. Proto se u tohoto plemene ocas krátí o třetinu celkové délky.

I když chápu praktický význam přistřihování ocasu, tvrdím, že kupírování výrazně omezuje používání signálů a následkem toho zhoršuje jednu z možností dorozumění mezi psy. Uvedu několik údajů a jednu historku, která můj názor podpoří. Během jedné studie jsme pozorovali psy pobíhající ve vyhrazené části městského parku, kde mohli být bez vodítka. Zaznamenali jsme 431 setkání mezi psy. Většinou (382 neboli 88 procent) to byla typická psí setkání, často provázená hrou, včetně obvyklých honiček. Zbývajících 49 setkání obsahovalo prvky agrese, bud‘ ze strany jednoho, nebo více psů. Mohlo to být mírné chňapání a vrčení bez fyzického kontaktu, ale i fyzické napadení, při němž tekla krev. Psy jsme dělili jednoduše podle toho, zda byli bezocasí (většinou kupírovaní) nebo měli ocas (byli nekupírovaní nebo jen částečně kupírovaní). Jako bezocasé psy jsme řadili ty, jejichž ocas měřil 15 cm nebo méně (vyřadili jsme samozřejmě malé domácí mazlíčky). Poměr psů s ocasem byl v tomto vzorku podstatně vyšší, tvořil 76 procent, kdežto 24 procent bylo bez ocasu. Ovšem když jsme se podívali na incidenty s agresí, ve 26 případech (tedy 53 procentech) byli účastníky těchto incidentů psi kupírovaní. Naproti tomu u psů, kteří měli ocasy dlouhé nebo jen mírně zkrácené, se vyskytlo pouze 12 incidentů (24 procent). Z toho je vidět, že psi se zkráceným nebo chybějícím ocasem se dostávají dvakrát častěji do nepříznivých situací než psi s dlouhým, dobře viditelným ocasem. Jednou z příčin, i když ne hlavní, může být nezřetelnost nebo nepřítomnost signálů ocasem, které bývají mírumilovné a brání konfrontaci.

Příhoda o kupírování ocasů se týká labradorského retrívra jménem Transit. Byl to typický představitel svého plemene, s přátelským postojem k životu. Byl vůči lidem velmi roztomilý a s jinými psy se dobře snášel. Jeho majitel Mark ho často bral do blízkého parku, kde byla ohražená plocha pro psy bez vodítka. Mark mi říkal, že Transit nikdy neměl žádná nedorozumění ani se nechoval agresivně vůči jiným psům, kteří sem chodili. Jednoho dne tento šťastný černý pes utrpěl zranění, připletl se ke dveřím garáže, které se automaticky zavíraly. Následkem byl těžce poraněný ocas. Když Transita dovezli k veterináři, ten zjistil, že jedinou možností je amputovat ocas celý, až na pahýlek měřící asi 3 cm. Transit se dokonale uzdravil, a protože labradoři jsou velmi přizpůsobiví (to je ostatně řadí mezi deset nejpopulárnějších plemen), jeho osobnost se ani v nejmenším nezměnila, alespoň podle úsudku lidí. Ovšem Mark zjistil, že psi nyní reagovali na Transita jinak. Když se setkal s neznámým psem, trvalo mnohem déle, než proběhl celý seznamovací rituál; během tří měsíců se třikrát Transit vracel z parku poraněn, po chňapnutí nebo rvačce. Ve všech případech útok zahájil druhý pes. Bylo to proto, že Transit pozbyl jakési přesnosti v dorozumívání? Protože se již nemohl vyjadřovat ocasem, nebyl s to vysílat jasné, mírumilovné a přátelské signály jako dříve?

Přestože tyto údaje a příběh se mohou vysvětlit jinak, a přestože tu mohly sehrát svou roli i jiné faktory, nejen kupírování ocasu, nutí mne to k zamyšlení. Uznávám bezpečnostní důvody pro kupírování, ale zdůrazňuji, že snižuje schopnost dorozumívání psů, což je podle mého názoru velmi významné. Přesto je čas hledat kompromis v tomto sporu. Pravděpodobně je čas schválit částečné kupírování, odstranění té části ocasu (obvykle špičky), která bývá nejčastěji poraněna, ale ponechat větší část ocasu potřebnou pro komunikaci mezi psy. Zdá se mi, že jak údaje, tak příhoda, kterou jsem uvedl, mluví pro to. Naneštěstí pochybuji o tom, že se tato myšlenka ujme. Odpůrci kupírování považují odstranění jakékoliv části ocasu za zmrzačení psa, kdežto jeho zastánci neváhají ani před úplným odstraněním ocasu s ohledem na bezpečnost pracovních psů. Jiné řešení problému by vyžadovalo mnohem víc času a tvořivé práce, ale odstranilo by ho docela. Proč nevyšlechtit lovecké psy se silnějšími ocasy a strážní psy s ocasy vrozeně zkrácenými? To by bylo možné. Máme plemena se všemi typy těchto znaků. Můžeme také docílit určitého uvolnění některých standardů plemen nebo využít určitý stupeň křížení k podpoření změn, které by byly vhodné. Ovšem bojím se, že milovníci psů nepřistoupí na takové úpravy, takže si myslím, že toto řešení sotva bude přijato. Takže kdybych měl ohon nepotlačený vývojovým procesem, nosil bych ho pěkně nízko mezi nohama a příliš bych jím nemával. To by bylo přesné vyjádření mého emocionálního stavu, pokud jde o problém kupírování ocasu.

 

O autorovi

Stanley Coren se narodil v roce 1942 v Philiadelphii. Má bakalářský titul v oboru psychologie na University of Pennsylvania a doktorát v oboru psychologie ze Stanford Univerzity. V současné době je profesorem na katedře psychologie a ředitelem laboratoře pro výzkum lidské neuropsychologie.

Kromě toho je celý jeho život spjatý se psy. V současné době žije se starou Kavalír King Charles španělkou  Banshee, Nova Scotia Duck Tolling Retriever, jménem Dancer, mladým beaglem Darbym a kočkou Loki, která ale ve skutečnosti patří jeho ženě Joan.

Kromě studia psího chování a psaní knih o psech, je také instruktorem výcviku v poslušnosti/obedience psa ve Vancouverském klubu. Pod záštitou kanadského Kennel Clubu se také s několika svými psy zúčastnil soutěží v poslušnosti a získal řadu pěkných ocenění.  Podílel se na tvorbě choreografií pro týmy uvedené v prvních dvou letech ve Freestyle soutěži v Kanadě. Je zastáncem PEAC, podílí se aktivně na pomoci psů bez domova.

Díky svému bezprostřednímu a příjemnému stylu jednání s lidmi se stal velice populární v médiích. Kromě vlastního televizního programu s názvem „Good Dog!“ poskytl řadu rozhovorů, a byl zván do mnoha pořadů: Good Morning America, NBC Today Show, CNN News, ABC National New…

Publikoval více než 300 článků, včetně výzkumných zpráv v respektovaných vědeckých časopisech, napsal 14 knih a monografií pro studenty, získal řadu ocenění za výzkum, a jeho přínos vědě byl uznán řadou významných vědeckých organizací. Je pravidelným přispěvatelem různých časopisů o psech: Modern Dog, AnimalSense…

V posledních letech se zabýval zejména zkoumáním vztahu člověka a psa z neurologického hlediska.

 

Text je převzat z knihy Stanley Coren:

Co má pes na jazyku

A jaký je váš názor? Kupírovat nebo ne?

Komentáře

komentáře