Pořídili jste si psa a konečně si tak splnili svůj dávný sen. Jenže… Tolik jste se na nového člena rodiny těšili, a teď najednou jsou s ním jen samé nepříjemnosti.
Bylo to v pohodě, když byl se psem přes den někdo doma. Ale teď najednou, když jsou dospělí v práci a děti ve škole, začaly problémy. Rozkousaný koš na prádlo, počůraná zeď v předsíni, vysypané květináče a hlavně – neustálé stížnosti sousedů na nepřetržitý štěkot a vytí.Nepomáhají žádné výchovné tresty. Situace se s různými obměnami denně opakuje. Proč to dělá? Vždyť ho venčíte několikrát denně, věnujete mu veškerou pozornost a máte pocit, že mu nic neschází. Co s tím?
NA PODSTATU PROBLÉMU JSME SE ZEPTALI ETOLOŽKY HANY ŽERTOVÉ:
Vytí, škrábání zdí a podlahy, devastace bytového zařízení – to jsou obvyklé projevy strachu ze samoty (tzv.separační úzkosti). Je to nejčastější problém, který trápí psy, ale i jejich majitele. Především však také všechny sousedy v okolí. Jeho příčina je přitom známá: Psi jsou zvířata sociální. To znamená, že k úspěšnému přežití potřebují sociální partnery. Samotu mají zafixovánu jako život ohrožující stav a vyvolává u nich pocit úzkosti a strachu, který se může stupňovat až ke strachu ze smrti.
Někteří pejsci jsou od narození úzkostnější a bázlivější, pro ty je samota obzvlášť tíživá. Některá zvířata zase majitelé zahrnují přílišnou pozorností, a tím je na sebe nezdravě upoutají. Takoví psi jsou pak nesamostatní ve všech projevech.
Někdy dojde v době, kdy je pes doma sám, k nějaké nepříjemné události (vítr tluče oknem v chodbě, řemeslníci v domě něco opravují, u bytu někdo zvoní) a pes se začne sám bát. Často se to stává i po přestěhování do nového bytu nebo po delší nemoci majitele a jeho stálé přítomnosti doma.
CO VŠAK S TÍM? LZE PSA TAKOVÉMU CHOVÁNÍ ODNAUČIT? JAKÉ JSOU MOŽNÉ POSTUPY?
Být sám a nebát se je pro psa velice obtížný úkol. Pes se musí naučit snášet samotu úplně stejně, jako se učí jiné cviky. A mnohem těžší je to u už dospělých psů než u štěňat.
S nácvikem je třeba začít hned od prvního dne, kdy si psa domů přivedete. Ale důležité je, aby získával pouze pozitivní zkušenosti. To znamená, že nikdy nesmí být sám déle, než jste ho naučili. Nechat doma malé štěně a odejít na celý den do práce je zaručeným návodem, jak u něho vytvořit separační úzkost.
– Učení by mělo probíhat tak, že psa necháte několikrát denně na krátkou chvilku samotného, nejlépe když je sytý, unavený hrou a věnuje se nějaké oblíbené hračce. Odejdete z místnosti a zavřete za sebou dveře. Zpočátku se vracejte hned po několika vteřinách, ještě dřív, než zvíře spustí případný povyk. Dobu, kdy jste odděleni zavřenými dveřmi, pomaličku prodlužujte.
– Zavírejte se před psem v koupelně, vyneste odpadky, skočte si pro noviny. Před odchodem ses ním nelučte, při příchodu se nijak nadšeně nevítejte – oboje dělá vaši nepřítomnost pro psa ještě nápadnější.
– Pokud slyšíte štěně při příchodu naříkat u dveří, znamená to, že jste je přetížili. Při dalším nácviku odchodu se vraťte dřív a dbejte na to, aby byl pes opravdu unavený, nakrmený a něčím zajímavým zaměstnaný. Nácvik neuspěchejte. Někdy trvá celé týdny, než zvíře vydrží samo několik hodin. Ani pak by nemělo být doma samo déle než 4 hodiny, dospělý pes 5–6 hodin.
Jestli se nemůžete o péči podělit s dalšími členy rodiny, tak abyste tuto podmínky splnili, raději si psa vůbec nepořizujte.
Separační úzkost velice snadno vznikne, ale složitě a s velkými časovými i finančními náklady se odstraňuje. Někdy se jí pes nezbaví do konce života. U dospělého psa se postupuje podobně jako u cvičení se štěnětem, ale většinou je třeba doplnit výchovnou metodu o vhodné hračky a obvykle také léky, které tlumí strach a úzkost.
