Jednou večer slyším z kuchyně šustění papíru. To se asi Arinka hrabe zas v odpadkovém koši.
Ále co, uklidím to ráno. Šustění však nepřestává a navíc zní tak nějak nezvykle, nově.
V náhlé předtuše se vrhám do kuchyně. Panebože! Moje tisícovka! A poslední! Právě nenávratně mizí v Arinině nenasytné hubě.
„No tak, Arinko, hodnej pejsek“, snažím se seškrábat kousíčky bankovky z pejsánkova horního patra.
„Pokud sežrala jen čtvrtinu, mami, tak ti ji zítra vymění v bance,“ozve se z pokoje teenager. Zuřivě k sobě skládám kousíčky Palackého jako puzzle.
Nazítří mě úřednice v bance měří podezíravým pohledem. Poté důležitě přeměřují zbytek bankovky. S provinilým výrazem dávám na pult zbývající sežvejkané kousky. Paní za pultem volá kolegyni: „Hele, pocem, to sem ještě neviděla“.
Polévá mě studený pot. Budu mít dneska na chleba?
„Hele, paní, jak jste k tomu přišla?“ Jdu s pravdou ven, i když nechtěně. Úřednice se popadají za břicho a já tisknu šťastně fungl novou tisícovku.
Cestou z banky se stavuji v papírnictví.“ Prodáváte duplikáty bankovek?“(už vím přece, čím Arinku potěšit).
„Školáček?“, ptá se zvědavě prodavačka.
„Ne,pejsek,“ špitnu a prchám z obchodu…
