Klasická situace. Na pařeze uprostřed pražského lesoparku sedí smutná paní. Občas zahaleká do houštin kolem. Když procházím se psem kolem, sebere odvahu: „Neviděla jste psa? Je to taky kokr, jako ten váš…“

Dám se s paní do řeči o těch našich ušatcích, koneckonců je to spřízněná duše. Diví se, že můj pes je na dohled, vysvětluji, že má lovecký výcvik, že ho od zvěře odvolám. „Lovecký výcvik“, diví se dáma. „To jsem netušila, že je kokr lovecký pes…“  Benji se na mě podívá, zavrtí ocáskem, po myslivecku tedy prutem, a oba si myslíme své. Jenže takových paniček a páníčků (pokud nezmrzla, čeká tam ta dáma možná ještě teď, až si kokřík prožene pár zajochů a milostivě se vrátí) potkáváme na našich toulkách Prahou a její zelení čím dál tím víc.

Lovečtí psi jsou obecně velmi líbiví – ušatý chlupáč kokr, elegantní výmar či pointer, ušlechtilý mahagonový setr či roztomile flekatý beagle. Jsou to takoví ti správní psi, co se líbí snad každému. A – obzvlášť v případě ohařů – jsou skvělými módními doplňky. Takový stříbrný šlachovitý elegán jako je výmar, toho hned tak někdo nepřehlédne, zvlášť je-li opatřen nějakým designovým oboječkem. Na procházce po Petříně či ve Stromovce jich pokaždé potkáte hned několik. Honí se za míčky či klacíčky, hrají si se psy –  jenže, nechybí jim něco? Nebyli by spokojenější, kdyby mohli být v lese a hledat svým páníčkům nějakého toho bažanta či zajíčka? Umíme bývalým lovcům plnohodnotně vynahradit to, oč jsme je připravili? A pak, u většiny loveckých plemen jsou k uchovnění nutné zkoušky. Takže pokud je neabsolvujeme, štěňátka naší fenky nikdy nedostanou papíry. A tak nebude ke svému původnímu určení vedena ani ona, ani žádný z jejích potomků, psi bez papírů u nás nesmí skládat zkoušky a bez těch vás zase nevezmou na hon, i kdyby váš pes byl nejšikovnější ze všech.

Jistě, otázka je, zda by se neměla změnit i legislativa, zda by to čeští myslivci po vzoru těch zahraničních neměli vzdát a uvolnit podmínky. Zvěře ubývá, a pokud nemají lovecká plemena chovat jen zarytí myslivci, časem by ubylo i jich. A to by jistě byla škoda. Řešením by tedy bylo pokusit se šlechtit tato plemena tak, aby neměla tak silný lovecký pud a lov jim tudíž nechyběl. Jenže – byl by to pak ještě ohař, když by ho nezajímala zvěř? Je to dilema. Co dělá ohaře ohařem, kokra kokrem? Líbivý vzhled nebo jiskřivý temperament? Bude ohař šťastný, když se nikdy volně neproběhne po poli? Vystačí si s překážkami na agility, s dlouhými procházkami, kdy ho ale nebude smět majitel pustit, protože díky tomu, že neabsolvovali lovecký výcvik, pes neumí ovládnout své lovecké pudy?

Pak je tu ještě jedna, dost velká skupina. Lovečtí psi s elektrickým obojkem na krku. Proč? Světe div se, protože loví… A protože s tím páníčci nějak nepočítali a neumí to zvládnout, připnou psovi na krk všeřešící krabičku. Obzvlášť u beaglů a ridgebacků bývá k vidění dost často, odvolat od zvěře honiče je náročnější, obzvlášť pro páníčka, který netuší, že v jeho štěňátku dříme lovec a nepracuje s ním od malička na přivolání.

Netvrdím, že se všichni zájemci o lovecká plemena mají dát k myslivcům, ne každý na to má povahu, nemluvě o času či financích. Zkuste si jen promyslet, zda se k vám hodí pes, po generace šlechtěný pro samostatnou práci na stopě zvěře, pes, který myslí svou hlavou a nebude na vás hledět jako na svého boha, čekaje na nepatrný pokyn k práci. Pokud si pořízení psa loveckého plemene nerozmyslíte, skončíte možná v lese na pařeze, s hlavou plnou vražedných myšlenek. Jenže na vině není ten ušatý hajzlík, co ne a ne vylézt ze křoví, na vině jste vy. Já loveckého psa mám, vybrala jsem si ho a nelituju toho. Snad jen někdy, když leje jako z konve nebo mrzne a my přesto hodiny a hodiny běháme po lese. Ale stačí se podívat, jak Benjimu září oči a hned mě sebelítost přejde.