Máme tu čarodějnice – tak se pojďme trochu bát.
Pověsti o strašidlech můžeme nalézt téměř na každém místě naší země. Pořádně vystrašit vás můžou zejména na našich hradech, kdy pomalu nevíte, co nebo kdo na vás „vybafne“ dříve – někde straší bezhlavý rytíř, bílá paní, kostlivec, jinde jsou draci, upíři či velcí hadi. V lesích pro změnu řádí hejkal, vlkodlak, bludičky, ježibaba, u rybníka vodník, na návsi polednice, klekánice, v domě nás děsí duchové…
A jak jsme na tom se psími strašidly?
Asi nejznámější je Pes Baskervillský…
Příběh začíná v Londýně kolem roku 1890. Sherlocka Holmese a doktora Watsona navštíví v jejich bytě Dr. Mortimer a žádá je o pomoc při vyšetření tajemné smrti jeho pacienta bohatého sira Charlese Baskervilla. Jeho smrt doktor spojuje se starou rodinou kletbou, která Baskervilly stíhá už od dob anglické občanské války. Tehdy měl hanebný Hugo Baskerville unést a zneužít mladou dívku. Když mu utekla, byl při jejím pronásledování zabit velkým černým psem, který má děsit i další generace rodu. Mortimer se obává dalšího naplnění kletby, protože do Anglie přijíždí synovec Charlese Baskervilla Henry, poslední z rodu, aby převzal strýcův majetek. Zatímco Sherlock Holmes nechá ostatní myslet si, že řeší případ z domova, dr. Watson se s Henrym jako jeho ochránce vydává na panství v Devonu. Atmosféra blat je tajemná a děsivá. I Sherlock je ale v Devonu, skrývá se ve staré chatrči a pozoruje okolí. A na blatech se schovává i další osoba, uprchlý vrah Selen, bratr zámecké komorné. To je ale vedlejší linie příběhu.
Postupně Sherlock Holmes zjišťuje, že vrahem je skutečně pes, ale žádná legenda, opravdový, živý pes. A nejedná tak z vlastní vůle, ovládá ho chamtivý soused Baskervillů, Stapelton, který chce získat jejich majetek. Poslední překážkou je Henry. Stapleton omylem zabije utečence v Henryho šatech. Holmes vymyslí plán, jak chytnout Stapletona při činu. Pošle k němu Henryho na návštěvu, a když se muž vrací domů přes blata, Stapleton na něj skutečně pošle svého psa. Ten je zastřelen a Stapleton se nakonec při útěku utopí v bažinách. Případ je vyřešený a sir Henry se ožení s manželkou Stapletona, která ho od jeho vražedných plánů odrazovala.
Druhou všeobecně známou psí nestvůrou je Kerberos…
V řecké mytologii je Kerberos (latinsky Cerberus)strážce vchodu do podsvětí – trojhlavý pes, který má zabránit návratu duší do normálního světa. Podle jiných představ střežil především podsvětí před vstupem živých.
Bývá zpodobňován s třemi hlavami, dračím ohonem, na hlavách má místo srsti hady. 
Později se mu připisovalo i sto hlav, jedovatý dech a množství hadích hlav na šíjích.
Kerberos spatřil světlo světa jenom jednou, a to když ho vyvedl z podsvětí Héraklés při plnění dvanáctého úkolu. Mykénský král Eurysthea požádal Hérakla, aby mu přivedl Kerbera. S pomocí bohů se Héraklés dostal do podsvětí, byl vlídně přijat samotným Hádem. Ten mu dovolil Kerbera chytit za podmínky, že to dokáže holýma rukama. Kerberos se zuřivě bránil, avšak po Héraklově silném stisku slíbil poslušnost a následoval ho do Mykén. Když král Eurystheus spatřil strašného strážce podsvětí Kerbera, padl před Héraklem na kolena a prosil, aby příšeru odvedl zpět.
Jen Orfeus očaroval Kerbera svým zpěvem a Aeneas a někteří jiní vyvolenci, jimž bohové dovolili vstoupit do podsvětí, ho ukonejšili medovým koláčem.
Černý pes s ohnivýma očima
Pekelný pes zvaný bestie je bytostí ze záhrobí, přeludem, jenž přijal formu pekelného ohaře a který když jednou najde stopu oběti, nikdy z ní nesejde. Vesničané věří, že pekelný pes je vtělenou mstou bohů, kteří bestii posílají na zem jako trest za spáchané hříchy. Může se objevit kdekoli, kde žijí nedobří lidé.
Jedna z forem tohoto démona se vyznačuje ohnivýma očima, a pokud nestraší, pak dozajista hlídá poklady.
Jednoho psa s ohnivýma očima můžete vidět na Květnou neděli v Košťálově u Lovosic. Na zřícenině Starý Falkenburk číhají dokonce dva. Velhartický poklad hlídá na Kašperku také jedna taková potvora, další najdete v Liptálských horách u Vsetína, Zvíkovském podhradí, na Bouzově nebo v Ostravě….vyjmenovat všechny ani není možné.
Ohnivý pes (pověst z Nového Města)
Před dávnou dobou, kdy se ještě kolem Nového Města dolovalo stříbro a železná ruda, bylo třeba mnoho uhlí pro zpracování vytěženého materiálu v hamrech a pecích. Proto se v lesích kolem města uživilo mnoho uhlířů.
Jeden z nich bydlel v lese nad Novým Městem. Tomu lesu se odpradávna říkalo Ochoza. Onoho dne skácel hluboko ve hvozdu mohutný buk a nadělal z něj polena. Aby je nemusel nosit až ke svému domu, založil milíř přímo u pařezu. Už se chystal celé dílo podpálit, když zjistil, že nemá křesadlo. Nezbylo mu nic jiného, než podstoupit dlouhou cestu domů, aby zapomenutou věc přinesl a měl čím rozdělat oheň. Doma jej už čekala žena s večeří, najedl se tedy, vzal křesadlo a vyrazil zpět.
Na cestu mu svítil měsíc a spousta hvězd, byla teplá letní noc. Když došel k milíři, blížila se půlnoc. Tu najednou, přímo proti uhlíři, vynořil se ze tmy veliký pes, s plamennýma očima a ohnivý jazykem a řítil se přímo na něj. Uhlíř měl pro strach uděláno, i přes hrůzu, kterou cítil, sevřel pevně ostrý tesák za opaskem.
Těsně před ním se však ohnivý pes proměnil, najednou tam stál ohromný chlap s rudýma očima a podával vyděšenému uhlíři kus masa. Ten, se strachy nezmohl na žádný odpor, a že si tedy maso vezme. Když se na něj však pořádně podíval, poznal, že je to lidská noha! Teď již pořádně vyděšený uhlíř dostal spásný nápad.
„Není osolené.“ Řekl a chlap i s masem zmizel. Uhlíř zapomněl na milíř a chtěl vzít nohy na ramena. Udělal pár kroků a chlap stojí zas před ním a podává mu osolenou lidskou nohu!
„Není okmínované.“ Vykoktal. Po chlapovi jako by se země slehla. A než bys napočítal do tří, stojí tam zas s okmínovaným masem.
„Není upečené.“ Povídá na to bezradný a vyděšený uhlíř. A to byla poslední výmluva, kterou si vymyslel. Chlap najednou stojí zas před ním a drží upečenou lidskou nohu. V uhlíři by se krve nedořezal. Když tu náhle zakokrhal někde v dálce kohout. Ozvala se hromová rána a chlap nadobro zmizel. Uhlíř utíkal domů, co mu síly stačily. Do těch končin ho už nikdo nikdy nedostal.
Dodnes se v těch místech, kde se tato pověst odehrála, říká „U milíře“.
Ohnivý pes (pověst z Červeného Hrádku)
V části obce Červeného Hrádku zvané Hladov, při silnici k Nové Říši stojí zděná kaplička. Říká se tu u Božích muk. Lidé říkají, že jsou na tomto místě pohřbeni vojáci z dávných dob. Že je toto lidové podání pravdivé dokazují velké nálezy kostí, které se při kopání země na různé návažky pod žentoury apod. na tomto místě nacházely. Nyní když na tomto starém nouzovém pohřebišti byl vystavěn domek Fr. Koláře, bylo místo pro vědecké bádání ztraceno docela.
Poslední zbytky lidských kostí jsem při poslední opravě uložil do půlkruhového rovu před ní. Je velmi pravděpodobné, že kosti pocházejí z dob válek třicetiletých a že jsou to oběti moru, který zajisté velmi často mezi vojáky řádil. Kdyby se jednalo o srážku v blízkém okolí, tedy bitvu, je jisté, že by i toto byla lidová tradice dochovala. Takto se mluví pouze o mrtvých vojácích. I to že Boží muka byla dříve zasvěcena nejsv. Trojici (teprve od tisícího příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu jsou zasvěcena těmto světcům), svědčilo by pro oběti moru, neboť velmi často byly tzv. morové sloupy a památníky nejsv. Trojici zasvěcovány.
Toto místo, i když leželo téměř ve vesnici, mělo do sebe vždycky cosi temného a smutného. I když ze dvou stran se tu vlnilo obilí a kolem vedla živá silnice. Zvláště večer každý mimoděk zrychlil když šel kolem. Nám dětem nahánělo husí kůži zvláště vyprávění , které tady zachycuji. Stejně je známo již jen málokomu.
Šafář nedalekého dvora Maiina. se velmi pozdě vracel z obchůzky, když zval „na mlat“. Kdož ví, pobesedoval-li kdesi tak dlouho, nebo zašel na skleničku hořké do hospody, že se stalo, že jej hodina duchů půlnoc zastihla zrovna u Božích muk. Však co to? V černé tmě cosi divně září, zrovna vedle kapličky. Šafář se zastaví, upřeně se dívá a krev mu ztuhla v žilách. U kapličky stojí pes, veliký asi jako vlčák. Ale jaký? Srst po celém těle jako by mu fosforeskovala a z očí a tlamy jako by přímo zelené plameny vycházely. Šafáře drtí hrůza. Utéci mu nelze, což kdyby se pes za ním pustil. Dal se tedy pomalu silnicí ke dvoru. A pes sešel ze svahu od Božích muk a neslyšně kráčel po levém boku šafáře. Hrozné oči upíral stále na něho. Dovedete si představit, jak bylo šafáři. Těch několik desítek kroků od Božích muk k panskému domu Palírně se mu zdálo věčností. Srdce mu bušilo jako kladivo a studený pot stékal z čela. Pes jej doprovodil až ke kříži před Palírnou. Tu před křížem šafář, pozvedl pravici a pokřižoval se. V tom okamžiku jeho hrozný průvodce zmizel. Širá tma se rozestřela před šafářovými zraky, které byly příšerným světlem, které vydával jeho společník, jako oslepený. Teď teprve vzal šafář nohy na ramena a přiběhl domů cely se třesa a slovo nebylo možná z něho dostat. Šafářka myslela, že se o něj pokouší zlá zimnice. Uložila jej do postele, heřmánkové i bezové thé uvařila, dvě duchny na něj dala a ještě se v posteli celý třásl. Teprve třetí den mohl souvisle povědět, co jej potkalo. A v noci už jej venku nikdo neuviděl.
„A babičko, co to bylo, co ho tak postrašilo“, ptali jsme se, když skončila vypravování. „ Pán Bůh sám ví, děti. Já ale slejchávám, že člověka takhle straší zlé svědomí.“
Zlý správce (pověst ze zámku Loučeň)
Za hraběte Valdštejna zde na Loučeni žil správce Ruprecht Halama, který byl na lidi strašně zlý. Poddané honil do práce, a jak se říká, dřel z nich kůži. Každý večer chodil do sklepa, kde si do truhly schovával zlaťáky. Čím víc jich ale měl, tím větší počet čárek mu zapisovali v pekle do knihy hříchů. Jednou, když pečlivě zamknul sklepení a klíč si pověsil na šňůrce kolem krku, uviděl na prvním schodu tmavého schodiště ve světle svíčky blýskající se zlaťák, na druhém další… a další… na každém schodu jeden. Celý rozradostněný je sbíral. V chodbě nad schody mu průvan zhasl svíci. V nastalé tmě najednou před ním zasvítil další zlaťák. Sáhl po něm do tmy… tu se ale vedle toho prvního rozsvítil i druhý a ve chvilce stál před Halamou obrovský ohnivý pes se svítícíma očima. Správce udělal krok dozadu, pes krok dopředu, správce couvl o tři kroky, pes za ním také tři kroky, správce nahmatal kliku velkých dveří vedoucích na nádvoří, pootevřel je, proklouzl škvírou ven a dveře přibouchl. Jenomže ohnivý pes se jako sršící koberec protáhl pod zámeckými dveřmi a rozběhl se za Halamou. Celou noc honil ohnivý pes správce Halamu po Loučeni. Ráno našli lidé pana správce mrtvého. Když se hrabě Valdštejn vrátil ze Španělska a dozvěděl se, co se tady za jeho nepřítomnosti dělo, zavolal kováře Kurku, nechal odstranit zámky a všechny peníze Halamou ve sklepě nashromážděné rozdělil mezi lidi.
Pražské pověsti
Vyšehrad
Na pražském Vyšehradě je celkem devět strašidelných psů. Nejstrašnější je pes s ohnivým řetězem na krku. Běhá od kaple svatého Martina v noci dolů k bráně, ztrácí se v rohu bašty, kde je zazděna Jeruzalémská brána, dosud zvenčí patrná v koutě nad Přemyslovkou.
U starého děkanství se zjevuje ovčák křížený se „zvířetem“, co připomíná prase zašité v ovčí kůži. Také můžeme spatřit křížence psa a jalovice, který řve jako lev.
V bývalém kanovnickém sídle na Vyšehradě (u Fastrů) se zjevuje strašidelný přízrak černého psa s ohnivýma očima. Hlídá zde poklad. O půlnoci obchází kolem a nakonec mizí ve stráni.
Po Vyšehradských hradbách se spolu s pekelným kočárem taženým bezhlavými koňmi s bezhlavým kočím na kozlíku prohání i ohnivý pes bez hlavy.
Černí psi zase hlídají poklad v jeskyni uvnitř Vyšehradu, pobíhají po schodech v Myší díře, a také slouží jako doprovod černého záhrobního kočáru.
Na hřbitově straší pes s ohnivýma očima a jazykem, kolem krku má ohnivý řetěz, hlídá poklady a zabíjí vojáky. Tam, kde se točí dokola, je prý vchod k pokladům.
Další vypadá jako sud v psí kůži. Toto stvoření dělá kotrmelce a řve jako buvol. Valil se od kapličky V šancích přes Medunku proti zazděné jeruzalémské bráně. Jednou převálcoval jednomu opilci nohy a zmizel u Volfů.
O půlnoci se v Cihlové bráně objevuje nebezpečné stvoření – psojalovice. Nejdřív je slyšet cinkání zvonků a pak zvuky připomínající valící se sudy v kůži. Kdo se jí dostane do cesty, toho zabije.
Hradčany
V Horské ulici na Albertově se kdysi říkalo Na ztracené vartě. Podle vyprávění místních usedlíků zde kdysi v noci zjevoval přízrak černého ohnivého psa.
Proti Toskánskému domu se v noci kolem půlnoci zjevuje přízrak černého ohnivého psa, který doprovází chodce. Bývá jej vidět od kopečku u kláštera barnabitů až k Loretě, kde mizí u sochy svaté Barbory.
Bojíte se rádi?
Pak se zajeďte podívat do Muzea strašidel v centru města Plzně. Ohnivého psa tu určitě najdete!
Bližší informace na www.muzeumstrasidel.cz.
Pražáci pak můžou do Muza pověstí a strašidel na Malé straně – www.muzeumpovesti.cz
