Minulý rok jsme se opět rozhodli pro netradiční aktivní dovolenou, a protože jsme byli z loňského mushingu v Norsku nadšeni, vyrazili jsme za dobrodružstvím a přátelskými husky přímo do kolébky mushingu na Aljašku.

 

Cesta byla dlouhá, přes Paříž, Seattle, Fairbanks a pak maličkým letadlem do městečka Tanany. Po dvou nocích strávených v malém krásně vytopeném domku pro hosty, jejich příjemné společnosti v kulatinovém srubu a dvou zkušebních jízdách se psy, kde jsme dolaďovali složení psího teamu, jsme vyrazili na devítidenní dobrodružství aljašskou divočinou. Já jsem měla psů šest, Vašek osm a průvodce dvanáct. Musím podotknout, že udržet i 6 odpočinutých natěšených psů zapřažených do saní byl občas celkem problém, zejména první půl hodina cesty lesem byla boj o přežití, jelikož v těchto končinách neexistují žádné cesty, kromě těch zvířecích :o).  Ujeli jsme celkem  300km, nikoho za celou dobu nepotkali, jeli horami, lesy, tundrou, po zamrzlých řekách, slyšeli výt vlky, vyšlápli si na dva bezejmenné kopce, prověřili užitečnost tradičních sněžnic, jedli losa i lososa (v Yukonu chyceného a tradičně uzeného), spali v – 30°C a vše ve zdraví a relativní pohodě přežili. Byla to nesmírně krásná, ale i velice náročná dovolená. Mushing v Norsku byl jenom lehkým odvarem ve srovnání s aljašským a smekáme před mushery a jejich skvělými, věčně dobře naloženými a k práci připravenými psy!

 

Když se řekne mushing, většina lidí si tento úžasný sport či spíše styl života správně spojí s Aljaškou, která je jeho kolébkou a místní mají mushing opravdu za národní sport. V roce 2008 se nám dostal do ruky český překlad knihy Závod bílou divočinou od Garyho Paulsena. Autor v ní popisuje své zážitky ze závodu psích spřežení Iditarod napříč Aljaškou. Byli jsme naprosto uneseni líčením neuvěřitelné houževnatosti, oddanosti  a věrnosti tažných psů, odhodláním, tvrdohlavostí  a pevnými nervy mustrů.  Přestože jsme s mushingem žádné zkušenosti neměli, zjistili jsme, že bychom ho moc chtěli zkusit.

Začátek v Norsku

Při plánovaní cesty jsme mohli využít pouze manželovy předchozí krátkodobé zkušenosti ze severu Aljašky a zážitky z naší společné cesty na Nordkapp, při které  jsme v létě 2008 projeli napříč celou Skandinávii. V norské Finmarce jsme se poblíž městečka Karasjok ( kulturní centrum Sámů), seznámili se Svenem Engholmem. Byl to zkušený švéd, který  mushingu věnoval celý svůj život. Závodu  Iditarod se několikrát úspěšně zúčastnil. Slovo dalo slovo a v únoru 2009 jsme Svena navštívili, abychom se naučili základy mushingu – práce se psy, jak funguje psí spřežení, pohybu v divočině a v teplotách, které v noci padaly prakticky na – 40C. Byl to skvělý zážitek a hodně nám pomohl. Úžasný třídenní výlet po zasněžených pláních náhorní plošiny Finnmarksvidda s vlastním spřežením čítajícím čtyři psy, v teplotách okolo – 30C  jsme dobře zvládli. Nejdůležitější bylo zjištění, že si s aljašskými husky výborně rozumíme, že naše oblečení je v pohodě a dobře nás ochrání i před krutými mrazy, že je třeba pořídit lepší zimní boty, protože prsty na nohou obutých do kanadských zimních bot zábly, a to i přes občasné klusání do kopce pro odlehčení psům…Mushing nás nadchl a my měli pocit, že  jsme připraveni na naše vysněné aljašské zimní dobrodružství. Musíme přiznat, že to byla naivní představa, neboť realita aljašské „buše“, jak místní nazývají  neobydlenou a lidmi prakticky nedotčenou a zdánlivě nekonečnou tundru a hory centrální Aljašky, byla o dost drsnější než jsme očekávali.

Velké plánování

Na internetu  je mnoho  společností nabízející „masové“ výlety typu „Poznejte divočinu na Aljašce ze saní psího spřežení“.  Spočívají v tom, že podnikáte jednodenní výlety okolo nádherně vytopeného hotelu se vším komfortem a na saních se pouze vezete. My jsme chtěli jet do divočiny sami, pouze s průvodcem a s vlastním psím spřežení.  Podařilo se nám najít stránky manželské dvojice  Charlieho Campbella a Ruth Althoff, kteří přes třicet let žijí v osadě Tanana na soutoku dvou největších aljašských řek Yukonu a Tanany, živí se primárně lovem lososů a sezónními pracemi.  Jejich největší životní láskou, kromě dnes již odrostlých šesti dětí, je chov aljašských husky a pochopitelně mushing, kterým si v zimě přivydělávají.  Jejich nabídka na 11 denní výlet do naprosto opuštěných hor zvaných Ray Mountains vzdálených 70km od nejbližší osady,  pouze s nimi a jejich psy, bylo přesně to, co jsme hledali. Následovala několikatýdenní mailová korespondence  a upřesňování podmínek, vyplňování dotazníků , podle kterých usoudili, že jsme dost fit na to, abychom tento výlet absolvovali. Nakonec jsme se dohodli, že nás budou čekat 20.března 2010. Z vybavení, které nabízejí k zapůjčení, jsme si vybrali jen zateplené kalhoty a boty Sorel Glacier, které se velmi osvědčily  a teplé zimní spacáky. Všechno  ostatní oblečení, již osvědčené  mushingem ve Finmarce, cestovalo s námi.

Cesta do Tanany

…byla celkem vyčerpávající. Po přeletu do Paříže jsme nasedli do nového Airbusu A 330-200 směr Seattl. Odtud jsme  pak další čtyři hodiny pokračovali do Fairbanks, které nás přivítalo k večeru pěknými mínus dvaadvaceti, což bylo vzhledem k blížícímu se jaru přiměřené teplo. V této části Aljašky teploty v zimě totiž pravidelně klesají pod mínus 40C a tento leden deset dní v kuse teplota přes den nevylezla nad mínus 40C a v noci klesala až na mínus 55C. Takže teď už většina lidí nad nějakými mínus dvaceti jen mávla rukou. Následující ráno jsme nastoupili do osmimístného letadla Piper Navaho místní letecké společnosti Wright Air, a po  padesáti minutách přistáli v cca dvě stě kilometrů vzdálené Tananě. Těsně před přistáním jsme přeletěli monumentální řeku Yukon  a uvědomili si, že jakmile letadlo odletí, budeme prakticky odříznuti od zbytku světa. Z Tanany do civilizace totiž žádné silnice nevedou.

Setkání s realitou aljašského „venkova“

S Charliem a Ruth jsme se pozdravili jako staří známí, přece jen jsme si skoro půl dopisovali. Hned poté, co jsme se ubytovali v jejich příjemně vytopené chatce pro hosty,  seznámili nás se psy.  Charlie také vybral každému jeho smečku.  Nastrojili jsme psy, zapřáhli a vyrazili na cvičnou třiadvaceti kilometrovou vyjíždku kolem Tanany. Jejím cílem bylo zjistit, jak spřežení zvládáme a kolik psů budeme každý potřebovat. Velká část cesty vedla úzkou vyjetou stopou,  která se kroutila nahorů a dolů lesem a vyvažování v zatáčkách vyžadovalo maximální koncentraci, jízda byla nesrovnatelně náročnější než ta minulý rok v Norsku. Ruth nás ovšem upozornila, že to je snadná  část, protože pod sněhem vede cesta. Jízda v bushi prý bude horší , místy je totiž hodně „hrbolatá“. Po návratu jsme odstrojili a „ustájili“ naše psy a pomohli všech třicet šest nakrmit.  Jedí dvakrát denně polévku z granulí a sušeného masa, večer doplněnou pěkným kusem lososa, buď uzeného nebo fermentovaného eskymáckým způsobem.

Psi Charlieho a Ruth byli opravdoví aljašští husky. Jsou kříženi tak, aby splňovali veškeré nároky, které na ně musheři kladou:  vytrvalost, rychlost, síla, výborná povaha a schopnost dobře žrát. Pro tyto účely zde byli husky kříženi mj. s vlkodavem, setrem, border kolií a labradorem, což nakonec požadavky splnilo, ale na kráse naprosté většině z nich nepřidalo. Ale Aljaška je tvrdá země a důraz  je kladen na to, jak co funguje, a ne jak co vypadá, protože většinou jde o to přežít.

Nakonec jsem dostala  šestičlenný smíšený tým, manžel  osmičlenný výhradně dívčí. Náš průvodce měl psů deset.

Tanana

V době zlaté horečky a její největší slávy v ní údajně bydlelo přes tři tisíce lidí, a na některých průčelích domů, dnes většinou opuštěných, je tato doba ještě patrná.Současná populace okolo dvou set lidí a stále klesá, protože se její obyvatelé  -z valné většiny atabaští indiáni – stěhují do Fairbanks za jednodušším životem. V Tananě většina domácností nemá zavedenou vodu, suchý záchod je za domem a vodu si chodí nabírat do místního laundromatu, kde si i vyperou a za dva dolary si mohou užít deset minut teplé vody ve sprše. To v podstatě bezezbytku platí pro ostatní obdobná městečka na Aljašce. Některé domácnosti z praktických důvodů vodu ani v domě nechtějí. Charlie a Ruth také jezdí často i na několik týdnů v zimě pryč se psy. V jejich srubu, který vytápí pouze jedna velká kamna podomácku vyrobená z bytelného barelu na naftu, by jim voda v domě stejně zamrzla.

 

Z Tanany do hor

Další den ráno jsme vyrazili na první a také nejdelší pětapadesáti kilometrový úsek našeho dobrodružství. Trasa vedla přes hory, lesnatá údolí a dlouhý úsek zasněženou tundrou.Celou cestu jsme se drželi stopy vyjeté od sněžného skůtru, se  kterým před námi jela Ruth a  táhla v přívěsu zásoby pro nás a pro psy. V saních jsme si vezli jídlo na cestu, nouzové vybavení, náhradní teplé oblečení, spacák, sekyru a sněžnice.

Těžko říci, který z terénů byl náročnější. Nečekala jsem, že jízda bude tak fyzicky vyčerpávající. Stoupali jsme dlouhé úseky do prudkého kopce, kde bylo třeba běžet za saněmi, protože  jinak by je psi nevytáhli. Jeli jsme desítky kilometrů v silném vichru po tundře zcela vyfoukané větrem , takže saně jeli prakticky jen po ledové trávě a my museli za nimi běžet. Klouzali jsme  po naprosto hladkém ledu, na kterém se saně vůbec nedají řídit.  Měla jsem mnohokrát pocit, že už toho mám dost , ale v dalších chvílích měly přijít ještě náročnější momenty. Traversy po vrstevnici v horách, při kterých se těžké saně neustále stáčely k jedné straně a bylo možné stát jen na jedné lyžině a druhou stranu saní plnou vahou a silou vyvažovat. Či šílená jízda lesními průseky připomínající tu nejdivočejší spirálu na horské dráze, kdy řízení saní bylo z velké míry o štěstí a pustit se jich znamenalo velký problém. I zkušený Charlie vypřahal u prostředních psů tažná lana, aby jízdu dostal pod kontrolu.

Tažní husky na Aljašce jsou neuvěřitelně houževnatí, žijí jen pro práci a pořádnou porci žrádla.  Celkem snadno přežijí venkovní hluboké mrazy, vydrží obrovský výkon a je jim vrozená prakticky neutuchající touha běžet dál. Krátce, zatím to nejdrsnější plemeno, se kterým jsme se měli  možnost seznámit.

 

Saně:   na rozdíl od klasických musherských lehkých saní, měly naše  plné boky vyrobené z bytelné tlusté překližky, což je  pro jejich použití v ledové buši naprosto nezbytné. Klasické saně by se rozštípaly na třísky. Manželovi skoro zachránily život. Stalo se to na ledové ploše rozlité říčky hladké jak zrcadlo ( tzv. overflow), z níž trčely kmeny smrků rostoucích okolo břehů.  Nepřesně odhadl rychlost při průjezdu mezi nimi a v plné rychlosti do nich najel. Odneslo to jen pohmožděné rameno, roztržené tažné lano, a vytržená zdaní strana saní, která se dala nouzově opravit. Psi naštěstí zůstali na kotevním laně. Byl to ten nejhorší moment naší cesty a doopravdy můžeme mluvit o štěstí.

V horách

Ray Mountains jsou hory několikanásobně vyšší ( místy až o kilometr) než naše Krkonoše. A podobně jako mnoho ostatních pohoří na území Aljašky, jsou naprosto pusté. Neexistují tam žádné stezky, kromě zvířecích a těch, které si tam za posledních pětadvacet let „vyšlapali“ náš Charlie s Ruth.  Na místě, kam jsme dojeli první den, mají vybudovaný kulatinový srub, který postavili sami, ostatně stejně jako ten v Tananě. Většinu materiálu jim poskytl okolní les nebo ho dovezli po řece Totzitna. Bylo to moc příjemné místo i proto, že ve srubu bylo teplo i poté, co vyhasl oheň.

V dalších dnech jsme měli opět štěstí na počasí: bylo jasno, větrno a slunečno, což ale na druhou stranu znamenalo, že v noci teploty klesaly hluboko pod mínus dvacet stupňů. Putovali jsme se se psy dál do hor a cílem byla provizorní malá chatka postavená pouze z překližky. Ochránila nás před větrem, po zatopení v kamnech bylo uvnitř okamžitě teplo, nicméně ráno jsem se budila zimou když škvírami ve stěnách proudil ledový vzduch. Přesun k další chatce jsme si zpestřovali  výlety do hor na sněžnicích nebo i se psy. Tam jsme vypřáhli psy a spolu s nimi dobyli několik místních bezejmenných vrcholů. Výlety se psy na volno byly  úžasným zážitkem. Naši psi ve smečce hodně připomínali vlky a přitom byli velice hraví, naprosto neúnavní a vůči sobě prakticky nekonfliktní.

Celkem jsme se psím spřežením ujeli tři sta kilometrů. To na aljašské poměry není žádná vzdálenost, nicméně pro nás to byla náročná a nezapomenutelná škola. S Charliem a Ruth jsme se loučili jen těžko,  za ty dva týdny jsem si byli hodně blízcí: nejenom společné výpravy, ale i večery strávené u praskajícího ohně v kamnech vyprávěním o psech, Aljašce, o místních zvycích a nakonec i o Čechách, nás hodně sblížily. Aljaška, její lidé a styl života nás nakazily. Je to něco, co se nedá nikam exportovat, musí se to zažít. My se tam každopádně budeme vracet.

 

Na konec

Je těžké na několika málo stránkách shrnout všechny dojmy z mushingu na Aljašce. Je spousta dalších zajímavých věcí, které by se o naší cestě a o životě na Aljašce daly napsat. Přestože je Aljaška již přes padesát let 49. státem U.S.A., je to velmi zvláštní a specifická země.  Platí tady nepsaná pravidla a specifické zvyky a výrazy, které znají jen místní obyvatelé zvaní „sourdoughs“, a ti poznají zelenáče na první pohled. Ale  to už je na jiné vyprávění…