„Nemyslíš, že je ten pes nějak zarostlej?“ Zahleděla se zkoumavě na chundelaté cosi, co poskakovalo kolem s míčkem a chtělo ho – asi tak posté – hodit. Manžel ani nevzhlédl od novin. „Tak co myslíš, nemáme Bertíka nechat ostříhat?“
Manžel hodil okem po chlupaté kouli a prohlásil, že něco na tom bude, protože momentálně není poznat, kde má ten pes hlavu a kde ocas. A už vůbec nevypadá jako ten fešák na obálce psího časopisu, kde se jim tohle plemeno zalíbilo natolik, že si jeli pro štěně. Chovatelka sice něco říkala o česání a pravidelných návštěvách salonu, ale kdo to má stíhat? O penězích nemluvě. No co, rodiče byli šampioni, tak z toho jejich štěněte taky bude fešák jak z časopisu. Chlupatá koule štěkla a vyplivla uslintaný míček. Aspoň bylo poznat, kde má tlamu, oči mizely pod dlouhou afro ofinkou. „Tak ti nevím, neměla bych ho přece jenom někam objednat“, nadnesla paní domu. „Tuhle se mě jedna paní na procházce zeptala, jestli toho hezkého voříška máme z útulku.“, posteskla si. „Prosím tě, objednat, objednat. Co může být těžkého na tom, ostříhat psa? Máme přece ten zastřihávač, co mi s ním děláš fazonku.“ Paní se k použití zastřihávače nějak neměla, lítostivě vzdychla a hodila chlupáčovi balonek. Manžel je chvilku pozoroval – vzdychající paní a poskakujícího psa, pak odhodil noviny a vydal se do koupelny. Co si člověk neudělá sám, to nemá, bručel si pod zastřižené vousy. Sebral vyjevenému Bertíkovi míček a postavil milého kudrnáče na kuchyňský stůl, nedbaje lamentování své ženy. Nasadil nejnižší nástavec a s nadšením domácího kutila se pustil do díla. Jak v Kainarově básni Stříhali do hola malého chlapečka, psí kučery padaly k zemi a na stole v závěji bílé srsti brzy stál – Bertík. Poulil očka, nepřivyklá dennímu světlu, a vypadal jako oživlá jitrnička. Ukázalo se, že pod bílou srstí má apartně růžovou kůží a že by měl trošku shodit, to opravdu nebylo jen huňatou srstí. Spíš tlačenka než jitrnička, s nervozně vyplazeným šunkově růžovým jazýčkem stál na stole a vrtěl poněkud krysím ocáskem. Vypadá hrozně, usoudil pán tvorstva. S takhle ohavným psem já ven chodit teda nebudu, musel bych se za něj stydět. A usedl opět k nedočteným novinám. Paní tiše polkla slzičku i výčitku, hodila jitrničce, pardon Bertíkovi balonek a omluvně na něj mrkla. Neboj, chlapečku, však to páníčkovi při příštím stříhání vrátím. A my dva příště vyrazíme do salonu.
