Tak nevím, proč si v naší smečce pořád každý na něco stěžuje. „Ty se máš nejlíp,“ zaznívá často na mou adresu. Ale s tím rozhodně nemůžu souhlasit.

Považte: Můj pán celou noc courá na záchod, a neustále mě budí ze sna. Když pak ale já ráno nesměle zaškrábu na dveře i s připraveným vodítkem, předstírá ten nejhlubší spánek. A o dětech ani neštěknu. To větší pochopení mívá panička. Jenže sotva vykonám potřebu, už mě zase tahá zpátky. Musí honem nachystat pánům snídani, a pak se zavře v koupelně. A na mě si už ani nevzpomene.

Když místo snídaně spolknu křivdu a znovu se uvelebím v obýváku ke spaní, vtrhne do pokoje s pohvizdováním hlava rodiny, natáhne tepláky a nekompromisně mě vyžene z pelechu. Zrovna v momentě, když se chystám zakousnout Mikeše, sousedovic toulavého kocoura, který mě pravidelně po celý den provokuje pod balkónem.

Ještě že už je venku krásně. Společně s pánem hned vyrazíme na obvyklé kolečko kolem sídliště a já mu občas milostivě dovolím, aby mě předběhl. To se mu pak okamžitě zvedne nálada. Ale v poslední době čím dál víc natahuje trasu. Panička se totiž nedávno vyjádřila, že mu po zimě zas o kousek narostlo bříško. A kdo to odskáče? Já.

Když se vrátíme do naší boudy, jsou už kluci vzhůru a všude burácí rock (nebo metal, nebo punk…). Mně nezbude, než se odstěhovat do kuchyně, kde alespoň můžu vyloudit topinku nebo kus rohlíku. Někdy se pochlapí a dokonce mi nasypou granule.

Pak konečně bouchnou dveře a nastanou nejhezčí chvilky. Jdu se honem ujistit, že je „čistý vzduch“. Většinou neovládnu emoce a ještě u dveří dávám hlasitým zpěvem najevo radost ze samoty. Potom se poohlédnu po bytě, jestli někde nezůstaly ležet věci, které na podlahu nepatří. To byste neřekli, kolik se toho všude povaluje. Chvilku se snažím uklízet, ale pak mě to přestane bavit a jdu omrknout balkón. No jo, Mikeš se zase rozkošnicky vyhřívá na stříšce garáží a na mě hledí s opovržením. Občas směrem ke mně dokonce i zaprská. Ale až já ho chytím!

Abych mu dal najevo, že o jeho pochybnou svobodu nestojím, jdu si zas lehnout. Tentokrát však využiju otevřených dveří do ložnice a uložím se v manželské posteli. Ještě chvilku si jako na trenažéru představuju, jak s tou proradnou kočkou zatočím, ale když se natrhne i druhý polštář, jdu se raději uvelebit do obýváku na gauč. Cítím v kostech, že mou bojovnost a ostražitost páníčci dnes neocení.

Když mou mysl začne konečně obestírat spánek, zašramotí klíč v zámku. Kluci. „Ach né, to už jsou dvě?“ Nu co, alespoň honem využiju příhodnou chvíli a vyrazím ke dveřím. Když budu mít štěstí, přišel starší Tomáš a já spolu s ním a jeho kamarádkou Evičkou (Martinou, Petrou, Nikolkou, Luckou…) strávím celé odpoledne venku v parku. Jestli je to mladší Davídek, rychle obejdeme dům a odpoledne prožijeme společně zavření v pokojíku u počítače.

Postupně dorazí zbytek smečky. Přes dveře poslouchám vzdálený cvrkot. Odměnou za celodenní hlídání tu a tam dokonce dostanu od paničky plátek šunky nebo taveňák. Dneska jsem ale dostal vynadáno, protože jsem jí při úklidu prokousl lodičku. Neměla ji tam nechávat!