Štědrý den je u nás každý rok stejný. Na vánoční tradice si moc nepotrpíme a vidina zlatého prasátka se pro mě rozplyne tak dvacet minut po probuzení. Vánočce se holt nedá odolat, takže půst se nekoná.
Lití olova nebo zapalování svíček na adventním věnci je pro nás taky tabu. Stůl v obývacím pokoji, který adventní věnec zdobí, je totiž níž než ocas našeho novofoundlanďáka Ludvíka, a tak by mu snadno mohl vzplát ocas. A kdybychom věnec dali třeba na skříň, nebezpečí by zas hrozilo našim nenechavým kočkám. Za opravdovou tradici se tak u nás dá považovat přejedení se bramborovým salátem.
Přesto ale existují dva vánoční zvyky, které jsem od babičky nucena na Štědrý den dodržovat. První je házení střevícem (v mém případě converskou). To se postavíte zády ke dveřím a hodíte botu přes rameno. Když špička ukazuje ke dveřím, znamená to, že dívka do roka odejde z domu. V případě, že je špička otočená směrem do místnosti, dívka zůstane doma. Každý rok mi zatím converska ukázala, že zůstanu doma. A každý rok to můj otec okomentoval stejnými slovy: „Velká škoda!!!“ Pak nastává část dne, kdy se za mohutného povzbuzování babičky a mého mohutného odmlouvání musím nasoukat do kabátu a vyjít ven na mráz „zaklepat bezem“. Klepání bezu je taková hezká „psí“ tradice. „Mladá“ dívka se postaví k bezovému keři (samozřejmě najít bezový keř není jen tak, a proto postačí jabloň, meruňka nebo jakýkoliv jiný strom či keř), kterým se pomyslně zaklepe a dle míry zoufalství pronese nebo zakřičí: „Klepu, klepu bez, pověz milý pes, kde můj milý dnes!“ A pak už jen čeká, odkud se ozve psí zaštěkání – to totiž značí, odkud přijde budoucí milý. Už několikátým rokem se mi stala taková zvláštní věc. Bydlím na malém městě, kde každý druhý soused má psa a stejně tak je tomu i v okolních vesnicích. Neexistuje denní ani noční doba, kdy by nebyl slyšet štěkot. Přesto v momentě, kdy pronesu tuhle kouzelnou říkanku, jakoby celý kraj utichnul. Přísahám, že není slyšet jediné zaštěkání. Ticho tak většinou prořízne až můj hlasitý smích, který následuje, když se podívám na tragický výraz ve tváři mojí babičky. Ta se pak situaci snaží zachránit konstatováním, že můj milý musí být určitě z ciziny. Minulé Vánoce, kdy po mém (druhém!!) zaklepání opět neštěkl ani pes a babička zoufale kroutila hlavou, že tohle přece není možné, jsem se pořádně opřela do jabloně a v zoufalství zakřičela: „Klepu, klepu bez, pověz milý pes, kde má MILÁ dnes?!“ A hádejte, jaká byla odpověď? Ticho.
Tak už nevím…
