Autobus už se blíží a je přecpaný jako obvykle. A moje fenka Ájina se zrovna teď začala něčím ládovat.
„Necháš to! Budeš zase zvracet!“ Snažím se jí vyndat z tlamy kus zkaženého párku. Marně. Nasazuji jí tedy chvatně košík a odevzdaně nastupuji. Lidi se mačkají a nevlídně po sobě pokukují. Jen ať Ája nezvrací, modlím se.
Asi málo. Najednou slyším povědomý zvuk a vzápětí mě poleje studený pot. Párek, oběd, snídaně i včerejší večeře, to vše se dere ven ze všech stran Ájina náhubku. To je situace!
„Ukliďte si to, paní!“, vyzve mě nevrle vedle stojící pán. Ráda bych, ale nemám nic, čím bych to množství utřela. Beznadějně krčím rameny. „No tak, bude to?“, ječí na mě neurvalec. Pak mě napadá řešení.
„Opravdu to chcete?“ Raději se ptám. „Čekáme“, zní odpověď. Lidi kolem nás dělají kolečko, zvědavi, jak si poradím. Sundávám Áje náhubek a ona s gustem jí vlastním vylíže podlahu do posledního zbytečku. V autobuse je zase čisto.
Ale ne nadlouho. Zrovna vystupuji, když slyším povědomý zvuk.
Já za to fakt nemůžu, že to ten pán nevydržel a udělal přesně to, co předtím Ájina. Koutkem oka ještě zahlédnu, jak kolem něj dělají lidi kolečko. Škoda, že neuvidím, jak si s úklidem poradí on!
