Mám dvě fenky.“Black and White“, řekli by za velkou louží. „Jééé, ty k sobě krásně ladí“, říkaj v naší české kotlině. Pravdou je, že černobílá kombinace ze světa módy hned tak nevymizí, raděj bych však vodila třeba červenýho se zelenou, jen kdyby byli poslušní.

Černá je velká a stará, Bílá je malá a mladá a obě se neshodnou téměř v ničem. Naše společné vycházky jsou tak pokaždé sázkou do loterie. Málokdy se totiž stává, že bychom se všechny tři vydaly stejným směrem. Když táhne Černá vlevo, Bílá si to samozřejmě namíří doprava. A vůbec je nezajímá, že ten obchod, kam se chystám, je přímo naproti. Po delším přetahování, kdy stojím široce rozkročená a v napjatých rukách držím z posledních sil vodítka, sice nakonec poslechnou a změní směr, hýbat se však pro změnu nemůžu Já, stal se ze mne dokonale obmotaný španělský ptáček. Následuje moje divoká taneční kreace, nadávky létají vzduchem a sousedi si zas maj o čem povídat.

„Dohadování“, na kterou stranu se vydat ale nepatří k mým největším patáliím.

Horší je pro mě sbírání hovínek.

Chodím ven sice vybavena papírovými pytlíky s lopatičkou uvnitř, ale i když jsem byla nucena je už tolikrát použít, tak na fígl „Jak nabrat“, jsem zatím nepřišla.

Já je nenabírám, já naháním, v lepším případě sunu mezi nohama kolemjdoucích.

Nedávno se Černá rozhodla vykonat potřebu přímo před vchodem luxusního hotelu. Sáhnu do kabelky a ouha! Místo pytlíku nahmátnu jen ruličku od toaletního papíru.  „Proboha, kde se tady vzala? Ále co, pořád lepší než nic“.

Z hotelu právě vychází skupinka japonských turistů. Mé počínání je zaujalo, někteří vytahují fotoaparáty. S vyplazeným jazykem se snažím nabrat hovínko ruličkou. Konečně! „Heuréka“! chce se mi zvolat. Místo toho však zařvu něco úplně jiného….

…Černá totiž nevydržela čekat a škubla sebou zrovna ve chvíli, kdy jsem se vítězoslavně zvedala z předklonu. „Voňavý úlovek“ vklouzává do mé otevřené kabelky.“ Fotoaparáty cvakají jako o život.

Myslíte, že se dá kožená kabelka prát na 60 stupňů?