Romana Yates nám zaslala humorně laděný příběh z výstavní kariéry její československé vlčačky Dantey.

Konečně nastala ta chvíle, kdy už nikdo z rodiny ani přátel neměl jediný argument na podporu: „Proč teď není vhodná doba pořídit si štěně. Dlouho jsme se rozhodovala, jaký pes by byl pro mě ten pravý, až nakonec vyhrál vlk – tedy československý vlčák. To čekání, až bude štěně k odběru, bylo nekonečné – už jsem se viděla, jak si jdeme zaběhat do parku, spíme spolu v posteli, jak malý šedivák dělá, co mi na očích vidí. Pak přišla realita: naše roztomilé štěnátko Dantea si postupně vysloužilo přezdívky jako suchozemská piraňa, trysko-myš a později turbo-čuba a všechny plánované společné aktivity se slily v jedinou: najít psa, co ji utahá, aby někdo večer nepřišel zase o další botu (s pánem, co opravuje obuv na Holešovické tržnici, máme všichni velmi přátelské vztahy) a abych si ji aspoň ve spánku mohla pohladit.

Nicméně rostla do krásy a panička „objektivně“ ohodnotila, že přece nemůže držet tento kynologický poklad v tajnosti. Rozpoutal se kolotoč telefonátů, emailů a hodin na internetu s cílem zjistit, co že to ta výstava psů je a jak se na ni dostat. Zahájili jsme Mladou Boleslaví a V2 – s jídlem ale jak známo roste chuť a tak se výkonnostní knížka začala plnit zápisy a kabelka s doklady a vystavovacím vodítkem se proměnila v Citroen narvaný vším možným i nemožným. Paní chovatelka všechno sledovala zpovzdálí s takovým tím pobaveným výrazem zkušené vystavovatelky (přece jen je její Amore Mio Srdcerváč v „čévéčkovské“ komunitě pojem).

V únoru Dantea s lehkostí sobě vlastní vybojovala titul Junior Šampion a to i přes to, že se předváděla zásadně s výrazem naprosté znuděnosti a znechucenosti, okatě ignorovala mlaskajícího rozhodčího a několikrát mě dokonce kousla při běhu do pozadí a namotala se mi pod nohy tak šikovně, že jsem měla co dělat, abych to zakopnutí vybrala. V září jsme vstoupily mezi dospělé, Dantea sbalila první CAC a já začala stydlivě pokukovat po té magické zkratce BOB. Bylo mi ale jasné, že něco takového stojí roky tvrdé práce a odříkání a takoví zelenáči jako já s Danteou si o tom můžeme nechat jen zdát…

Byla sobota večer, Prague Expo Dog a my měli doma (zase „jen“) CAC. Ve 22:00 zapípal telefon: „Ráno vykoupej Dantei krk, ocas a zadní nohy, šampón kopřiva“. To bylo znamení. Výstavní božstvo vyslyšelo mé prosby o pomoc: do akce se vložila paní chovatelka. Zaradovala jsem se, ale vzápětí mi došlo, co těch pár slov vlastně obnáší: Kde vzít teď v noci kopřivový šampon? Jak ji proboha vykoupat, když při posledním pokusu minulý rok Dantea v panice utrhla sprchu v domnění, že jí jde o život? Zachránila nás večerka přes ulici a já v 5 ráno začala vyklízet svoji pidi-koupelnu. Dantea hned pochopila, že něco není v pořadku a nacpala svých 63 cm do 20 cm mezery pod postelí – vylákali jsme ji na kapesní šitíčko (samozřejmě bez obsahu, miluje ničení kožených předmětů a po tomhle už dlouho toužila), pamlsky by prokoukla. Přítel se svlékl do trenýrek a vlezl si s Danteou do vany, já ji šamponovala a sprchovala, mamka jí mávala před nosem kilem čerstvě-rozmrzlých vepřových jater (ach jak byla kamarádka Klára prozíravá, když nám je ve čtvrtek dala jen tak na ochutnání). Všichni jsme byli mokří a já s mamkou navíc popatlané těmi játry, ale Dantea byla nádherně čisťoučká a načechraná. Mučení zvířátek jsme ještě zakončili fénem – to už jí bylo jedno, hlavně, že je venku z vany. Pobalili jsme a vyrazili ven – pršelo! Duchapřítomně jsem strhla svoji pletenou šálu a natáhla ji na krk Dantei, aby ta hodina čančání nepřišla hned nazmar.

V Letňanech se sice všichni šále smáli, ale já si myslela něco o tom, kdo se bude smát naposled. Začalo posuzování a všechno se zdálo být proti nám: velká konkurence a když jsme šli na řadu (po nějakých 3 hodinách čekání), pan rozhodčí se zdál být na konci sil – už se ani trochu neusmíval a nezdálo se, že by vlčák byl jeho oblíbeným plemenem. Dorazila paní chovatelka okoukla poprvé v životě vykoupanou Danteu, souhlasně pokývala hlavou a začal tvrdý koučink (evidentně si mého předvádění všímala víc, než se zdálo): „češ ji až těsně před vstupem do kruhu“, „netahej jí hlavu nahoru, ale spíš dolů – mírně se předkloň , když běžíš, to pomůže“, „usmívej se“, „nedávej jí pamlsky, když to není potřeba“, „nerovnej jí postoj, když stojí dobře“… „běž rychleji, RYCHLEJI říkám“. Lítal jsem dokola v předklonu, jak smyslů zbavená, úsměv jako finalistka Miss World a pořád si opakovala: „Ať jsem za blázna, jen když je Dantea krásná!“ A pak to šlo: „CAC získává číslo 286“. Šlo se o CACIB: „To nedáme“, špitla jsem. „Dáte, musíš běžet rychleji“ Utíkala jsem, co to šlo, Dantea brzdila, nudilo ji to…“CACIB 286“. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Moc děkuju“, říkám rozhodčímu a sápu se po papírech. „Co děláte? Jdete ještě o BOBa“, už i rozhodčí se směje, vidí, jak začínám být mimo. Teď jde o všechno. „Rychleji! Rychleji“ zní mi z dálky v uších. Utíkám, usmívám se, utíkám…trochu se motám: běžíme všichni nebo jen já? …rozhodčí nás začíná prohazovat…vůbec to nesleduji, soustředím se jenom na Danteu…jak běží, jak stojí, jak má ocas, kde uši (je to zvláštní posedlost, která člověka v tu chvíli uchvátí). Najednou se ke mně natáhne ruka: „Gratuluju, máte BOB“.  Nevěřím, co slyším. Přiběhne chovatelka, vlepí mi pusu a jednu Dantei, která tam stojí a dumá, proč se všichni její lidi zbláznili na jednom místě ve stejnou chvíli (asi přemýšlí, co si teď počne). Já stojím pusu od ucha k uchu. Usmívá se i rozhodčí, asi už dlouhou neviděl někoho, kdo by byl z BOBa tak mimo. Přistane pár gratulací i od lidí, co znám pouze od vidění – některé jsou dokonce upřímné. Balíme věci, Dantea ožívá – těší se domů (neví, že půjde ještě do dvou závěrečných soutěží), vtipkujeme, smějeme se… byl to zase jednou překrásný den!

Fotografie Filip Hrubý a Daniela Čílová (Chovatelská stanice Srdcerváč)