Stalo se to v prosinci. Byl chladný podvečer a já venčila svoji fenku yorkšírského teriéra. Nikde nikdo a najednou se zpoza paneláku vynořil pes a běžel k nám. Vypadal jako kříženec rhodeského ridgerbacka s anglickým pointrem.

Moje fenka nemá ráda velké psy, začala na něj vrčet a chtěla ho tak odehnat. Ještě teď si živě vybavuji ty jeho smutné psí oči… Bylo vidět, že je hladový a promrzlý. Řekla jsem si, že musím něco udělat. Rychle jsem dala  mého psa domů, popadla salám z lednice a běžela jsem zpět a přitom doufala, že ho najdu. Bohužel, pes zmizel. Celé dny, možná i týdny jsem pak s sebou v kapse nosila pamlsky a náhradní vodítko. Teprve po Novém roce jsem to vzdala. Mnohokrát jsem si na něj později vzpomněla…

O několik  měsíců později jsem na něj narazila znovu. Byl pohublý, vyhladovělý, vypadal ještě zbídačeněji než dřív. Nebyl nic víc než kost a kůže, ale byl tak přátelský a mazlivý, že jsem si ho hned odvedla domů.  Mohlo mu být takových 5 let. Nechat jsem si ho nemohla, protože moje yorkšírka Sára hrozně žárlila.

Na obojku měl známku o očkování. Byl v roce 2005 očkovaný proti vzteklině v sousedním  městě, a tak jsem se tam s ním vydala. Na Městské policii mi řekli, že ztrátu psa nikdo nenahlásil, ale psa tu i přesto můžu nechat. Prý ho odvezou do útulku.  Se slzami v očích, ale pocitem, že je o něj dobře postaráno, jsem se s ním rozloučila a odjela.

Jaký to byl pro mne šok, když jsem na druhý den viděla jak ho málem srazilo auto. Psa jsem chytila a vzala zase domů. Rozhodla jsem se, že do útulku ho zavezu sama a nebudu spoléhat na policii, která ho evidentně vypustila za městem (což pro ni bylo jednodušší než vypisovat doklady v útulku).

O víkendu jsem se s nalezeným psem (začala jsem mu říkat Rex) vydala do útulku. Bylo mi  sděleno, že si ho ode mne nemohou vzít, protože psy přijímají pouze od Městské policie. Snažila jsem se jim celou situaci vysvětlit, ale řekli mi, že je to můj problém. Dokonce jsem byla upozorněna na to, že si zapíšou poznávací značku mého auta a v případě, že psa najdou na ulici, nahlásí policii, že majitel psa jsem já. Po dlouhém dohadování nakonec svolili a já mohla psa odvést do karantény. Ty jeho smutné oči, když jsem za ním zavírala dvířka… Myslela jsem si, že to je tak správně dnes vím, že to byla chyba.

Při vyplňování formulářů došlo opět k neshodám., kdy na mě zřízenec útulku křičel: „Co si to dovolujete vozit psa nalezeného někde jinde. My přijímáme psy pouze od nás!“  Na moji poznámku, že město, kde jsem psa nalezla, útulek nemá, mi opět vynadal, že je to můj problém, a ať si psa odvezu.

„Psa si nechat nemůžu,  musí zůstat u vás“, řekla jsem rozhodně, odešla a psa mu tam nechala.

Ještě dnes, kdy píšu tyhle řádky, toho lituji.  Když jsem se na něj přišla o dva měsíce později zeptat ( i s fotografií),  jiný ošetřovatel mi odpověděl : „Takového psa jsme tu nikdy neměli!“ Myslím, že výčitky budu mít ještě hodně dlouho.

A proč Vám to píšu?

Chci Vás poprosit, aby Vám život psů na ulici nebyl lhostejný. Oni si také zaslouží mít domov, plnou misku a teplý pelíšek. A hlavně někoho, kdo by je měl rád.