Před dvěma lety mi zavolal kamarád Lukáš a zeptal se: „Nechceš psa?

Nedávno jsi říkal, že bys nějakého bral, tak jsem si na tebe vzpomněl. Včera jsem se nastěhoval do nově koupeného domu a u něj stojí výmarák, ale dlouhosrstý, je mu asi rok. Já bych ti nevolal, protože je nádherný, ale manželka má na psy těžkou alergii a já nechci, aby mi opuchla“…

Celý další den jsem vymýšlel důvody, proč tuto nabídku nemohu přijmout a naopak proč ji nemohu odmítnout. Ohaře jsem vždy považoval za překrásné plemeno, a pokud bych vybíral, tak by rozhodně patřil k favoritům. Na internetu jsem si našel několik článku o výmarských ohařích. Do této chvíle jsem vůbec nevěděl, že existuje dlouhosrstý výmarák a Lukášovo tvrzení jsem spíše považoval za jeho neznalost. A tak jsem pročítal historii plemene, povahu, správný výcvik, nejvhodnější krmivo a termíny svodů, až jsem v jednom odstavci narazil na větu: Pokud jste aktivní člověk, rád sportujete a chcete mít při tom společníka, kterého jen tak neutaháte, je to pes pro vás. A to rozhodlo. Hned další den putovala bouda, pelech, dvě vodítka, psí košík, několik časopisů – Pes miláček fšech –, poloprázdný pytel s granulemi a Arny – dlouhosrstý výmarský ohař – celým jménem Agi z dubového návrší, ke mně domů do Brd.

Následující den začal mnoha otázkami. Kam umístit boudu s miskou? Kde urgentně koupit další pytel granulí? Jak ho cvičit, aby mě poslouchal? A co se psem, když půjdu do práce? V průběhu dalších pár dní jsem na řadu otázek našel odpověď a řada se jich také vyřešila sama. Jen to zanechání neznámého psa samotného doma, jsem nedokázal, a bral ho s sebou do práce. A od té doby jsme neustále spolu. Během dvou let jsme společně procestovali půlku Evropy. Prochodili hory od Španělských Pyrenejí po pohoří Durmitor v Černé Hoře, urazili několik set kilometrů na kole nebo na běžkách a projeli na kanoi nebo raftu od Skandinávských jezer až po Řecké soutěsky. Hned od prvního dne bylo ale jasné, že bez psí poslušnosti to nepůjde.

 

 (V Řecku jsme se stali kamarády).

(„Hustý, tohle jsem ještě neviděl“).

 

… A ŠLO TO I BEZ KLOBÁSY

Je známo, že ohaři jsou dominantní plemeno. Pokud chovatel není důsledný má pes svou hlavu a páníček ho nad hlavu. Prvních pár měsíců našeho společného soužití jsme si na sebe „zvykali“. A nebylo to vůbec jednoduché. Jako by mi neustále říkal: „sakra kdo jsi TY a co tu s tebou JÁ dělám?“. Jelikož ale dostával ode mne nažrat, tak občas i poslouchal. Když jsem se snažil ho přimět k poslušnosti silou, jako by řekl: „to si teda podělal“a utekl. Jednou jsem ho našel po třech hodinách hledání u cizího baráku ve vesnici a nechtěl odtamtud pryč. Při odchodu se se mnou pán domu loučil radou zkušeného kynologa: „dejte mu pořádně najíst a bude Vás poslouchat jak hodinky. U nás snědl dvě misky polévky a klobásu s chlebem a vidíte jak je vzorný“. Poděkoval jsem za radu nad zlato a společně jsme zamířili zpět k domovu. Zlom v našem vztahu přišel na jaře na výpravě v Řecku. Strávili jsme tam tenkrát deset dní v opuštěných horách. Spali jsme celou dobu venku. Já ve spacáku, Arny vedle mě. Nevím přesně proč, ale v tu dobu jsem se stal „páníčkem“. Svou dominantní povahu si sice zachoval, ale uplatňuje ji především na ostatních psech a ke mně, od té doby, chová respekt. A šlo to i bez klobásy!

 

HORSKÉ KOLO JE BLAHO

Každý týden se snažím vyrazit alespoň na jeden výlet na kole a pořádně vyvenčit psa, ale i sebe. Někdy se to podaří jen na pár hodin, jindy na celý den nebo víkend. Je jen málo věcí, na které tak upřímně rád koukám, jako když Arny uvolněně běží po louce nebo lesem, stejně tak jako když po návratu zaslouženě odpočívá. A když je pohybu málo? Chvilku si orazí a už zase stojí nepokojně u dveří a říká: „tak to bylo fajn, ale už bych zase vyrazil se proběhnout“. Pamatuji si víkend v Orlických horách, kdy jsme za tři dny urazili sto třicet kilometrů v terénu. A to nepočítám, kolik pes naběhá okolo, když tachometr kola stojí. Faktem je, že normální cyklistická rychlost je pro psa vražedná (hlavně sjezdy) a člověk musí přizpůsobit tempo psovi. Také musí vybírat vhodnou cestu, tak aby běhal co nejméně po asfaltu. Po tomto víkendu jsem si vzpomněl na článek z internetu, co jsem četl tenkrát před našim prvním setkáním, a řekl jsem si: „Kámo konečně jsem tě utahal!“. Arny pak asi tři dny spal, ale vyzařovalo z něj naprosté blaho.

 

(Běhám dobře, běhám rád…)

 

TURISTIKA? ROZHODNĚ!

Nemluvím ale o stereotypních procházkách v parku nebo podél řeky, které se zkracují, protože dnes prší nebo je zima. Mluvím o pěší turistice, která je zábavou pro oba a počasí na to nemá vliv. V této disciplíně se lidské tempo se psím nedá srovnat, a tak pes má až moc času na běhání po okolí. Paradoxní je, že se může díky výrazně pomalejší rychlosti člověka uhnat snáz, než když s ním běžíte nebo jedete na kole. Také v přírodních rezervacích nebo dokonce v Národních parcích s volným pohybem psů může být problém. Jednou v Rakousku v Národním parku Hohe Tauren Arny tak intenzivně „lovil“ sviště, že pod tlakem mezinárodní ostudy jsem ho musel vzít na vodítko, což dělám jen v krajních případech nebo ve městě. Vícedenní pochody může komplikovat i zima. Loni na podzim jsme vyrazili na přechod Julských Alp. Od Bohinjského jezera jsme strmým stoupáním dorazili k Černému jezeru, kde jsme chtěli přespat. Jelikož byl podzim, teplota po západu slunce letěla rychle dolů a za jasné noci mohla dosáhnout i dost pod nulu. Abychom se všichni dobře vyspali, Arny dostal na noc mou péřovou vestu a bylo evidentní, že je velice spokojený.

 

(Vrcholové foto).

 

(Trekking v NP Durmitor).

 

(Přechod Julských Alp).

 

… ALE JÁ JSEM VODÁK

Z počátku jsem si nebyl jistý, jak moc to bude Arnyho bavit na vodě. Pořídil jsem mu psí plovací vestu a vyrazili jsme na vodu. První zkoušku prodělal na Sázavě. Po vyplutí byl rozpačitý: „co je tohle zase za ptákovinu?“. Nakonec si ale jízdu docela užil. Pozoroval ptáky, vyštěkával kachny a při tom mrskat ocasem na všechny strany. I přes jeho zjevné projevy spokojenosti, jsem si stále kladl otázku, jak moc ho to baví. Přece jen je to pro psa dost pasivní aktivita. Moje pochyby vyřešil sám Arny. Loni na jaře jsme vyrazili na řeku Neretvu protékající monumentálním vápencovým kaňonem nedaleko Sarajeva v Bosně a Hercegovině. Arnyho jsem hodlal nechat s řidičem na břehu, aby nemusel strávit přes půl dne v raftovém člunu. Na břehu mu přece bude lépe. Po našem vyplutí nejprve pobíhal nervózně po břehu. „Sakra co je? To mě tady jako necháte s tím Procházkou?“ a i přes vzdálené povely „zůstaň“ a „čekej“, skočil do vody, proplaval úvodní peřej a po vylovení do raftu s dětinskou radostí mi oznámil: „jsem dobrodruh ne…, tak jedu taky“.(Arnyho první plavba po Sázavě).

 (Třídenní sjezd řeky Tara)

 

(Sjezd řeky Vrbas v Bosně).

 

(Pokud mám co mlsat, tak mi nic nevadí…).

 

(Není nad nafukovací pelech…).

 

ZIMA A SNÍH NEJSOU PŘEKÁŽKOU

Vyrazit se psem na lyže je určitě dobrý nápad. Běh na lyžích je asi rychlostně nejvyrovnanějším sportem, který se psem můžete dělat. Člověk na běžkách nejede tak rychle jako na kole a pes po tvrdém sněhu běží překvapivě velmi plynulým tempem. A tak se rychlosti vzácně vyrovnávají. Pravda je, že některým lidem může přítomnost psa v lyžařské stopě vadit a někde je to i zakázané. Nicméně si myslím, že na horách je dostatek místa pro všechny a na občasnou námitku, že pes ničí stopu argumentuji tím, že asi tak jako hůlky lyžařů.

Pohyb se psem po sjezdovkách je komplikace větší. V případě střetu lyžaře se psem by mohlo dojít k velmi vážnému úrazu, proto tento experiment raději nezkoušejte. Pokud jedete na hory, většinou je pes skoro celý den zavřený v apartmánu nebo v autě a přijde na řadu pouze ráno, a pak až odpoledne po lyžování. Je nutné říci, že to psovi asi v zásadě moc nevadí. I on potřebuje občas trochu „zimního spánku“. Nicméně je na místě zmínit, že oboustranně přijatelné řešení je pořízení skialpinistické výbavy. Vy uspokojíte své sportovní touhy a pes si přijde na svou denní dávku pohybu.

 

 (Zima není překážkou).

 

(Ve stopě v Krušných horách).

 

A KDYŽ OPRAVDU NEMŮŽE JET?

… Haló Magdo, prosím tě potřeboval bych na pár dnů u vás nechat Arnyho. No jasně, děti budou šťastné a Zdenek to nějak přežije, že se mu pár dní nebude nikdo věnovat. A je to .