Do druhé skupiny podle FCI patří řada opravdových psích obrů – molossů, ale na druhé straně také prckové jako je malý hladkosrstý pinč nebo třeba malý knírač.
Většinu skupiny tvoří molossové, obří psi, kteří se hodí na střežení pozemku nebo jako „na stravu a byt“ poněkud náročnější společníci. Uživit takového bernardýna nebo mastifa je náročné, na druhou stranu jeho výchova náročná není a žádný speciální výcvik nepotřebuje. To jeho asijští příbuzní, středoasijský pastevecký pes a kavkazský pastevecký pes, jsou vhodní pouze pro zkušené majitele, kteří si s dominantními zvířaty, zvyklými střežit svůj majetek proti nebezpečným šelmám, poradí. V rukou cholerika nebo nezkušeného začátečníka může být takový pes časovanou bombou.
Do druhé skupiny patří i plemena, která máme spojena s klasickým výcvikem a hodí se i na dnes tak populární psí sporty. Řeč je o kníračích a pinčích, kde si vybere snad každý podle velikosti, údržby srsti a vkusu. Obě tyto skupiny plemen byly dříve velmi populární, dnes jsou jak knírači, tak pinčové vytlačování borderkami a jinými novými plemeny – a je to škoda. Takový střední knírač je univerzální pracovní pes, který nadchne každého zájemce o psí sporty.
Čím dál oblíbenější podskupinu tvoří švýcarští salašničtí psi. Chundelatý bernský salašnický pes a jeho krátkosrstý bratránek velký švýcarský pes dnes zdobí řadu zahrad a díky své milé, nekonfliktní povaze a impozantnímu vzhledu mají mnoho příznivců. Pomalu se u nás začínají šířit i jejich menší bratranci entlebušský salašnický pes a apenzellský salašnický pes.
Raritami ve skupině číslo II. jsou například celosvětově velmi vzácný dánský farmářský pes, dánská doga (byla dovezena už i k nám) nebo třeba impozantní obřík Cao de Castro Laboreiro. S tím se ovšem setkáme maximálně na světových výstavách.
