V momentě, kdy se k nám dostala zpráva, že režisér Miroslav Krobot angažoval do své komedie živého pejska, jsme za ním bez váhání směřovali do Dejvic. Dychtili jsme poznat čtyřnohého herce, ale i shlédnout představení a pohovořit si s uměleckým souborem dříve, než začnou divadelní prázdniny. Přinášíme skvělý kulturní tip a doporučujeme si za ním pospíšit.
Jako první nás přiběhl přivítat psí aktér. Jmenuje se Beaerney, pouze za účelem klamné image ostrého hlídacího psa na něj v inscenaci občas volají přezdívkou Hannibal. Výjimečný talent nezdědil po rodičích, pochází z neherecké rodiny Border kolií. Přátelsky pozdravil a spořádaně usedl pod lavici. Bylo mu již sedm let, ale stále jde do každé práce naplno. Více než pobízet, se musí krotit. Pro divadlo má na první pohled ideální předpoklady- přátelskou povahu, bystrý výraz, důkladnou dramatickou průpravu. Vystupuje v dětských kabaretech, věnuje se disciplíně dog dancing a přičichl také k filmu. Fyzickou kondici si udržuje pro zábavu i z povinnosti. V divadle za sebe nemá záskok, takže jeho absence nepřichází v úvahu. Mezi Beaerneyho nejoblíbenější aktivity patří agility. Daří se mu v obedience, složil nejtěžší stopařské zkoušky, má klasický výcvik obrany. Do divadla si odběhne dvakrát až třikrát do měsíce. Měřeno na minuty, není jeho výstup na dejvických prknech nejdůležitější, ale rozhodně nejde o nějaký skromný štěk.
Režisér Miroslav Krobot obsadil psa za účelem oživení scény, i pro umělecký záměr. Na otázku, zda by nestačila plyšová rekvizita, v tomto případě existuje jedině záporná odpověď. Divadelní adaptace známého Kaurismäkiho filmu Muž bez minulosti, vypráví příběh přepadeného muže, který ztratil paměť. Odevzdán osudu se ze dne na den ocitá mezi bezdomovci. Na pouti za svou touhou po zdánlivě prostých věcech – po lásce, po přátelství, po domově si znovu buduje vlastní totožnost. Kdo jiný může lépe zosobnit téma důvěrného vztahu a pocitu někam patřit, než právě pes?
Naše posezení s účinkujícími herci, psem Beaerneym a jeho cvičitelkou jsme uskutečnili v divadelním baru Dejvického divadla. U společné kávy jsme se všichni shodli na tom, že psi mají zvláštní dar nás činit šťastnými. Martha Issová, Jaroslav Plesl i Jana Holcová o tom vědí svoje, jelikož sami vlastní psí mazlíčky. Zrzavá kříženka Pipina doprovází Marthu Issovou pravidelně do divadla, Jaroslav Plesl víkend co víkend dojíždí za svým kokršpanělem na chatu k rodičům. Jana Holcová si pro posedlost svou yorkšírkou vysloužila přezdívku „Paris“. Nám vyprávěla, jak ji vodí do salónu a nadšeně se natahovala přes stůl, aby předvedla její snímky v mobilu. Staré divadelní rčení sice praví, že děti a psi nepatří na jeviště, ve skutečnosti se však za okřídlenou moudrost schovává spíše obava z tvrdé práce a silné konkurence, jak nám vysvětlil Martin Myšička. „Psi totiž svojí spontánností a obrovskou schopností okamžitě si získat pozornost publika lehce zastíní i nejlepšího herce. A tenhle je mezi nimi absolutní špička. Co předvádí, je jen zlomek široké škály jeho dovedností,“ sděluje Myšička a kousek stranou vychutnává sklenku vína v pauze mezi dvěma představeními, v nichž ztvárnil postavu Beaerneyho páníčka. Protože na scénu mohou jen účinkující, má Myšička během vystoupení na starost veškeré povely i dohled nad tím, aby je pes vzorně plnil. V soukromí je spíš „kočičkář“, ale se psy si hrával v dětství u dědečka. Dodnes k nim chová velmi kladný vztah. „Vystupuje rád, je to rozený exhibicionista“,chválí svého psa skutečná majitelka a cvičitelka Šimona Drábková. Ta ho na roli dokonale připravila a naučila i řadu povedených kousků navíc. Tak Beaerney panáčkuje, kloní hlavičku na obě strany, schovává si čumáček do tlapek, skočí do lidské náruče. Nám zapózoval před fotoaparátem a návštěvníky premiéry odměnil poté, co skandovali při děkovačce „Beaerney.., Beaerney..“, drobným přídavkem.
„Jedu na týden do Talinu, pes tě tady bude hlídat. Žere jen syrové maso“, udílí Myšička ve své divadelní roli pokyny muži beze jména. „Postarám se o něj“, odpovídá s dobráckým výrazem dočasný opatrovník psa. „Postará se o sebe sám“, dokončuje nezapomenutelnou repliku, a ještě než psa definitivně předá, varuje před případným úmyslem jej poplácávat.
Mimochodem tento zákaz platí pro všechny herce při samotné hře i mimo ni.
„Všichni máme Beaerneyho rádi a všichni trpíme, když si ho nemůžeme pomuchlat“, naříkají svorně zúčastnění herci na nekompromisní nařízení cvičitelky, díky němuž má ovšem Beaerney jasno, čí rozkazy poslouchat. Jaroslav Plesl, hází po hebounkém chlupáči očkem… „Občas se o sebe nenápadně otřeme v šatně, jen tak lehounce se potěšíme,“ přiznává s úsměvem. „Ale ne moc často, neboj!“, mrkne na cvičitelku. Martha Isssová drbe Pipinu za ušima a s Janou Holcovou vede dialog o psích vestičkách. Zatímco fenka Issů takovou módu nenosí ani v zimě, Holcovic je na mašličky i parádní overal.
Inscenace Muž bez minulosti je završena happyendem, naše návštěva Dejvického divadla končí rovněž příjemně a my se rozcházíme za svými pejsky….
Děkujeme vedení Dejvického divadla za laskavé zorganizování návštěvy.
