Herečka Ilona Svobodová je v současné době široké veřejnosti známá především jako Jitka Farská ze seriálu Ulice. Celý život se ale věnuje především divadlu.
Před nedávnem opustila stále angažmá a jako herečku na volné noze ji můžeme vidět na prknech Divadla v Řeznické, Divadla v Dlouhé nebo v jediné činohře uváděné Hudebním divadlem Karlín, ve hře Včera tě zabiju. Iloniným nezaměnitelným hlasem k nám ve skvělém dabingu také promlouvá celá řada zahraničních hereček. Její manžel, hudební skladatel Petr Skoumal, stojí oproti Iloně mediálně tak trochu v pozadí. Na jeho písničkách pro děti už ale vyrostlo několik generací a song „Když jde malý bobr spát“ můžeme bez nadsázky nazvat kultovním. Ilona s Petrem vychovali dvě děti, dceru Adélu a syna Filipa a v současnosti se úspěšně pokoušejí o převýchovu border koliáka Bena, který u nich, po dlouhé a strastiplné cestě, našel konečně svůj domov.
Ilono, váš pes se jmenuje Ben. Je shoda jeho jména se jménem jednoho z protagonistů seriálu Ulice, ve kterém hrajete, jenom náhoda?
Je to náhoda, v Ulici jsme se opravdu neinspirovali. Ben je z útulku, už se tak jmenoval, s Benem – Jakubem Prachařem, nemá skutečně nic společného.
Prozradíte mi, proč jste si pořizovali psa z útulku a ne od chovatele?
Ilona: Ben původně nebyl náš pes. Moji rodiče, kterým pejsek zemřel, nás požádali, abychom jim poradili a pořídili nějakého psa z útulku. Naši kamarádi nám doporučili právě Bena, byl to pes, který nutně potřeboval pomoct. Třikrát ho do útulku vrátili, takže už byl dost vystrašený a opravdu bylo docela složité ho převychovat.
Říkáte, že jste psa pořizovali pro rodiče, dnes ale žije s vámi …
Ilona: My jsme Bena podědili. Potom, co umřel můj táta, který s ním chodil na procházky, jsme nastavili tzv. střídavou péči, jak říká moje maminka. Ve skutečnosti ale střídavá péče znamená, že Ben zůstal u nás, protože mamince se moc nechce s ním chodit. Akorát když chceme někam jet, tak se střídavá péče naplní a Ben se načas vrací do své původní domácnosti.
Pořád mi ale nejde na rozum, proč jste dobrovolně volili problematického psa?
Ilona: No, protože to je krásný pes.
Zanechala na Benovi jeho pohnutá minulost nějaké stopy?
Petr: Neumí si hrát. A to ani se štěňaty. Má pocit, že rychlé pohyby znamenají útok.
Ilona: Ze začátku se bál i potůčku, co máme na zahradě. I mouchy.
Ben není váš první pes, je ale první border kolie ve vaší rodině. Překvapilo vás něčím tohle plemeno?
Ilona: On náš Ben jako border koliák spíš jen vypadá. Ale překvapuje nás stále, je dost chytrý.
Ben má nálepku potížisty, komplikuje vám nějak zásadně život?
Ilona: Je pravda, že problematický byl dost dlouho, teď už nám ale život komplikuje, pouze když zdrhne.
Petr: Umí si protáhnout vycházku a přijít třeba za hodinu.
Trestáte ho za to? Co mu říkáte, když zlobí?
Petr: Když zlobí, říkám mu – Ty vole blbej!
Ilona: To je pravda. Nedávno utekl a vrátil se asi za hodinu. Já jsem se zrovna vracela domů a opravdu jsem přes celou zahradu slyšela – Ty debile, kde jsi byl?! Když uteče, tak se pak k němu Petr chová, jakoby s ním nemluvil a Ben, jako kdyby to chápal, se začne lísat …
Zničil Ben někdy něco?
Petr: Někdy se pokouší ničit náš vztah, protože je žárlivej a rozhání nás, když se objímáme.
Ilona: Zatím se mu to ale nepodařilo J. Ale on není takový, že by něco ničil nebo někde něco provedl. On je spíš takový ochranitel stád. To Emil byl ničitel. Ten poničil i nějaká kachňátka a kuřátka.
Kdo je Emil?
Ilona: Emil byl náš kokršpaněl. Nezapomenutelný pes. A neskutečně žravý pes. Rád s námi např. chodil pro děti do školky, vždycky utekl ke školní kuchyni a tam dostával zbytky. Dělal i takové věci, že když přišly děti ze školy, hodily batohy na zem, tak jim sežral učebnice, protože voněly svačinou. Takhle spásl třeba 60 stránek čítanky naráz.
Přesto na něho ale rádi vzpomínáte …
Ilona: To ano, ale zásadní vzpomínka na Emila je opravdu o žrádle. Sousedům na chalupě třeba sežral dort pro babičku k osmdesátinám. My jsme často chodili a platili za to, co kde sežral nebo zničil. Ne, ne, my jsmepořád chodili a platili J.
Jak Ben vychází s ostatními zvířaty ve vaší domácnosti? Nemá tendence je jako správná borderka pást?
Petr: To spíš naše kočka prohání venku Bena.
Ilona: Ben se chodí ráno okolo půl sedmé, když odchází syn do školy, projít. Jen co vytáhne paty, nalezená kočka Hyena mu zalehne pelech. On když se vrátí, tak vždycky kouká a čeká, jestli ho pustí zpátky. No, nepustí. Tak pak přijde za mnou, šťouchne do mě tlapkou a chce, abych mu pomohla ….
A pomůžete mu?
Ilona: Ne, říkám mu, že je stokrát větší než ta kočka, tak ať si poradí sám.
Myslíte, že ho něčím štvete?
Petr: Ano, když ho češeme, protože ho to tahá. A taky když mu říkám Ty vole.
Jak se projevuje, když s vámi nesouhlasí?
Ilona: Ben dovede i cenit zuby a vrčet.
Máte plný dům zvířat, dvě děti, kdo je u vás vůdcem smečky?
Petr: Samozřejmě já.
Ilona: (Dlouho mlčí) Petr má tu autoritu, která se nedá naučit. Všichni ho poslouchají a třeba děti, když něco nevědí, se ho dodneška chodí na cokoliv zeptat. Zdůrazňuji – na cokoliv.
A stejně se k němu upínají i zvířata.
Budete svoji zvířecí smečku dál rozšiřovat?
Ilona: Teď rozhodně ne, teď nás hodně zaměstnává Ben, který je jak na drátkách, pořád chce běhat, pořád vyžaduje nějakou činnost.
Předpokládám, že vám jeho aktivní povaha vyhovuje, sama jste také neustále v pohybu.
Dokonce prý máte přezdívku „motorová myš“.
Ilona: To vymyslela kamarádka, ale sama vidíte, že to není pravda J. Už dávno nemám tolik aktivit jako dřív, i když musím říct, že díky své profesi se opravdu nezastavím. S Benem si občas jdeme zaběhat do lesa, který máme hned za plotem, ale pleteme se u toho jeden druhému pod nohy.
Ilono, hrála jste někdy ve filmu nebo na divadle se psem?
Hrála. A to hned ve svém prvním filmu Hadí jed režiséra Františka Vláčila. Můj opilý otec, Josef Vinklář, tam měl u maringotky vlčáka. Ten pes nesnášel opilce, i když se to jen hrálo.
Myslíte, že Ben by mohl být filmovou hvězdou?
Ilona: To určitě nemohl, on není až tak úplně normální, vyjít s ním mezi lidi je dobrodružství.
Co, nebo koho, má Ben nejraději a co, nebo koho, naopak nesnáší?
Oba: Miluje, když se ráno vyráží na procházku. Nesnáší jízdu autem, několikrát ho totiž autem vrátili do útulku.
Říká se, že nejdřív pán a potom pes. Jaká hierarchie platí u vás doma?
Ilona: Naše zvířata jsou naši kamarádi, nijak je neznásilňujeme, i když netvrdím, že by to občas nebylo potřeba. Oni s námi jedí, chodí na procházku…. Když jde Petr se psem, táhnou se za nimi ještě dvě kočky.
Máme před sebou vánoce, „usedne“ tedy kamarád Ben i ke svátečnímu stolu?
Ilona: To ne. Na vánoce bude náš pejsek u maminky, protože já už vánoce 17 let ruším. Místo nich jezdíme lyžovat.
Upečete mu alespoň nějaké psí cukroví?
Ilona: Neupeču. Já nepeču cukroví ani pro nás. Ale jestli můžu ještě jednou vzpomenout na Emila, tak ten miloval cukroví. V době, kdy jsem pekla ještě třeba třináct druhů, jsme jednou někam odešli na návštěvu a než jsme se vrátili, Emil vyluxoval kompletně všechny krabice i mísy. V ten okamžik jsem si řekla – A dost, nepeču přece cukroví pro psa! A od té doby prostě nepeču.
Dárek od vás ale dostane, ne?
Ilona: Samozřejmě, že dárek dostane. Dostane to, co má nejraději. Dostane ty příšerně smradlavé a na pohled nevábné sušené uši.
