Parvoviróza je jedním z nejznámějších onemocnění psa, které postihuje zejména štěňata v nejútlejším věku. Výskyt parvovirózy byl poprvé zaznamenán v roce 1977 v USA, ve státě Texas, jako hromadný výskyt průjmů a zvracení psů.

 

Původce této závažné choroby je virus z čeledi Parvoviridae, tzv. Parvovirus canis. Ve vnějším prostředí je virus poměrně odolný, při 20°C přežívá 3 měsíce a minimálně 6 měsíců při teplotě 4°C. V trusu se může vyskytovat někdy i roky.

K nakažení zdravého zvířete může dojít přímým kontaktem s nemocným zvířetem, ale i zprostředkovaně, kdy je faktorem přenosu trus infikovaných zvířat, potrava, voda, ale i hmyz, různé kontaminované předměty apod. Účinný dezinfekční prostředek proti parvoviru je chlornan sodný v ředění 1: 30 (např. Savo).

Parvoviróza postihuje především štěňata ve věku 6 až 12 týdnů, kdy jsou štěňata velmi náchylná k infekčním onemocněním, protože si ještě nedokážou vytvořit protilátky a zároveň ještě nemusí být očkována. Mezi predisponovaná plemena patří zejména rotvajler a dobrman, dále i labradorský retrívr, pitbul, americký stafordshirský teriér a německý ovčák, a plemena přešlechtěná. Postihuje také více štěňata oslabená začervením, nebo špatným výživným stavem.

VYSKYTUJE SE VE DVOU ZÁKLADNÍCH FORMÁCH:

1./ parvovirusový zánět střev:  Onemocnění se objeví náhle. Štěně je nejdříve apatické, odmítá potravu, úporně a opakovaně zvrací zpěněnou tekutinu, někdy s příměsí žluči, hlenu či krve. Pití vyvolává další zvracení a to i více než 10x za hodinu. Přidá se vodnatý průjem, který dost typicky zapáchá a je často krvavý. Tělesná teplota se pohybuje dokonce nad 40 °C. Dehydratace se zvětšuje, štěně má nafouklé bříško plynem a tekutinou ve střevech, je stále apatičtější, neudrží se na nohou. Průběh může být velmi rychlý, někdy jen několik hodin, častěji bývá akutní a trvá 2 – 5 dnů.

Léčba spočívá v rehydrataci, podání cílených antibiotik, imunoglobulinů. Do vymizení průjmu se nepodává krmivo, do 24 hod od posledního zvracení ani voda. Pokud se stav zlepší, je možné dát zvířeti elektrolytové nápoje a pak dávky kašovitého, lehce stravitelného krmiva a pokračujeme pouze tehdy, neobjeví-li se opět zvracení. Veterinář doporučí dietu: komerčně vyráběnou nebo domácí. Jídlo dostává pes v malých dávkách, několikrát denně, po dobu alespoň 2 týdnů. Přechod na normální stravu musí být pozvolný.

 

2./ parvovirusový zánět srdečního svalu: vyskytuje se méně často a prognóza je u ní velice nepříznivá.  Dochází k napadení srdečního svalu, kdy štěňata hynou náhle, zpravidla bez klinických příznaků onemocnění. Někdy se objeví dušnost, popř. zvracení.

Léčba spočívá v nitrožilním podávání izotonických roztoků minerálních látek, glukózy a vitaminů (zejména C a B6 pro jeho účinky omezující zvracení). Používají se hyperimunní globuliny, zejména v počátečních stadiích onemocnění. Pro omezení druhotné infekce je důležité podávání antibiotik, ale tato antibiotika jsou zcela neúčinná proti původnímu původci (parvoviru).

 

Ve většině případů není léčba parvovirózy úspěšná. K veterinárnímu lékaři se většinou dostane zvíře již v pokročilé fázi onemocnění.  Nutná je hospitalizaci pacienta, odděleně od ostatních zvířat a od lidí, aby se zabránilo šíření nemoci. Jediný způsob prevence je vakcinace. Nemocného psa je nutné přivést k ošetření již při objevení se prvních příznaků onemocnění (nezájem o okolí, zvýšená tělesná teplota, nechutenství, celková slabost, malátnost, otupělost apod.), pak je šance na uzdravení vyšší.

VAKCINACE

Pokud byla fena řádně očkovaná, přijímají štěňata protilátky proti těmto nemocem v mateřském mléce a jsou jimi bezpečně chráněna přibližně do 6. týdne věku. Pokud by byla v této době naočkována, dojde prostřednictvím vpíchnutí oslabených či mrtvých virů a baktérií do těla štěněte k vzájemné neutralizaci matkou předaných protilátek a očkovací látky. Protilátky jsou tak všechny navázány na očkovací látku a ta není takto schopna vyvolat u štěněte imunitu. Účinnost mateřských protilátek i očkovací látky je tedy vyrušena a štěně se stává náchylné k nemocem. Jde o období mezi 6. a 8. týdnem života (tzv. „imunitní okno“). Přirozeně mizející protilátky z krve štěněte, které mu mateřským mlékem předala matka, již nedosahují takového množství, aby byly schopny při případné infekci štěně ochránit, ale stále je jich dost na to, aby neutralizovaly podanou očkovací látku. Očkování se tedy stává v tomto období dosti problematické a veterinář i chovatel stojí v tomto období před problémem, zda spoléhat na mateřské protilátky v krvi štěněte či riskovat případným očkováním neutralizaci očkovací látky a protilátek.

 

ŘEŠENÍ

  1. Nejideálnějším řešením by bylo několikanásobné odebrání krve štěňatům v období „okna“ a změření hladiny protilátek v krvi. Podle toho by pak bylo možno nejlépe posoudit, kdy je nejvhodnější doba k očkování. Tato metoda je však značně nepraktická a nákladná a proto se neprovádí.
  2. Vhodnou alternativní metodou je podání speciálních očkovacích látek, které jsou schopny i přes přítomnost mateřských protilátek se v krvi štěněte prosadit, nebýt neutralizovány a vyvinout imunitu. Takovéto očkovací látky jsou vyráběny proti parvoviróze a psince. Mohou se podávat již v 6. týdnu věku.
  3. Možnou, spolehlivou a nejlevnější metodou je držení štěňat v období okna (14 dní) v určité izolaci, tj. nevenčit je v místech výskytu jiných psů, což je poměrně snadné pro ty chovatele, co mají vlastní zahradu.
  4. Za nejméně vhodnou metodu považujeme aplikaci hyperimunních sér, tj. vyrobených protilátek, v 6. týdnu věku. Dojde tak ke stavu, kdy se ztrácí přehled o hladině protilátek v krvi štěněte a tím i o správném načasování očkování. Skutečnost, že mateřské protilátky mizí do 8. týdne věku štěněte, je věc známá a výzkumy dobře potvrzená. Nikdo však není schopen říci, jak dlouho budou v krvi štěněte setrvávat uměle podané protilátky.

PÉČE

Chovatel či majitel psa by měl eliminovat stresové faktory, vyvarovat se dietetických chyb, pravidelně odčervovat, odstraňovat výkaly, pravidelně dezinfikovat. Pejska by neměl brát do potencionálně kontaminovaného prostředí, nestýkat se s neznámými psy.