Helppes jako první a jediná nezisková organizace svého druhu v ČR pomáhá osobám se zdravotním postižením, přispívá ke zkvalitnění jejich života, k získání soběstačnosti, samostatnosti a sebevědomí a to pomocí speciálně vycvičených psů. Jejich výcvik je veden odbornými pracovníky a pes je při něm vycvičen přesně podle potřeb konkrétního postiženého člověka – takový pes na míru a je zakončen náročnou zkouškou. V Helppes vycvičili za devět let své existence již přes 130 psích pomocníků.
Když pomoc přichází na 4 tlapkách
Ta sobota v polovině září byla studená a hodně oblačná, přesto jsme neváhali a zajeli se podívat do pražského Motola, konkrétně do výcvikového střediska Helppes. Konala se tu již po osmé slavnostní promoce psích studentů a jejich předávání novým majitelům pod názvem Super Den. Celodenní akcí přítomné diváky i účinkující provázeli moderátoři Petra Krajčinovič, Lenna Trčková a Jan Antonín Duchoslav. Střídavě hrály kapely Banda Libre či George Beethovens. V průběhu dne se na pódiu se vystřídala celá řada osobností: Marta Kubišová, Pavel Vrba, Diana Kobzanová, Jan Potměšil, Miro Žbirka, Barbara Nesvadbová, Anna K, Karel Kahovec, Martin France, Marcela Holanová a další. Této akce se zúčastili jako patroni vycvičených pejsků a jejich úkolem bylo osobně předat psa handicapovaným klientům spolu s diplomem o absolvování výcviku. Všech dvanáct pejsků, většinou zlatých retrívrů a labradorů složilo slib olíznutím pečetě a „zavázali“ se tak pomáhat svému novému majiteli a ti si je konečně mohli převzít. Bylo to milé, veselé i dojemné zároveň. Součástí celodenního programu byly ukázky z výcviku psů: spousta přítomných byla překvapena, co všechno tito psi dokáží – otevřít dveře, podat zvonící mobil, léky, sundat rukavice, narovnat hlavu či vrátit spadlou ruku na joystik elektrického vozíku. A to byla jen část, zlomek toho, co se dá se psy nacvičit pro pomoc handicapovaným majitelům.
Minirozhovory
Miro Žbirka je pejskařský laik. Když si s rodinou pořídil štěně zlatého retrívra, myslel prý, že už nevyroste Možná proto dostal jméno Max.
Miro Žbirka přešlapuje za pódiem. Nejdříve se tváří nenápadně. Skrývá se za tmavé brýle, ale když přijde řeč na psy, zapomene na kamenný výraz. Po chvíli se k rozhovoru připojuje také jeho žena Katka. Oba, coby sympatičtí majitelé retrívra, si mají s naší šéfredaktorkou co povídat…
Jaký je váš Max? Berete ho s sebou na koncerty, mohl by být třeba asistenčním psem?
Maxovi je deväť rokov. Je ohľaduplný, rozumný a veľmi opatrný. Pokojne by mohol byť asistenční. Má rád spoločnosť ľudí, ale zostáva rád v prostredí, ktoré pozná. Je to domáci pes. Preto radšej nejazdia na turné, ale zostáva doma.
Absolvovali jste s Maxem nějaký výcvik?
Ty si ho cvičila, (otáčí se Miro na svou ženu Katku) … tieto retrievery sú ľahko ovládateľní. S pribúdajúcim vekom veľmi oceňujem túto rasu. Predtým sme mali dalmatínca, to bolo úplne iné kafe.
Ten se nechtěl nechat vycvičit?
Dalmatínci sú iní, ten rozdiel je markantný. Raz sme s ním zažili takúto situáciu … Bývali sme v objekte Lucerna, a ja ho chodil každý večer venčiť do Štěpánskej ulice. Nedôstojným spôsobom to vždy preletel. Raz pred hotelom Radisson stál Depardieu, ktorý tam bol toho času ubytovaný. Náš pes sa u neho jednoducho zastavil a vyčúral sa mu na nohu. Vtedy som myslel, že je to nejaký film, že to niekto na mňa narafičil.
NA AKCI DOJÍŽDÍ DIANA KOBZANOVÁ. VEDE SI S SEBOU MIU. NEBO SPÍŠ MIA ZA SEBOU TÁHNE SVOU ŠTÍHLONKOU PANIČKU…
„Buď hodná!“, volá na svou roztomile neposednou fenku Diana Kobzanová. Zatímco panička s úsměvem pózuje fotografům, myšlenky její bulteriérky směřují úplně jinam. Na nějaké pohledy do objektivů rozhodně nemá náladu. Daleko víc ji zajímají známé tváře, se kterými si sem chodí hrát.
Pracujete v rádiu, odbíháte na přehlídky nebo natáčení. Musíte být hodně časově vytížená. Proč jste se rozhodla pořídit si psa?
Jsem z vesnice, vždy jsem měla psy. Před třemi lety spontánně rozhodla, že si pořídím čtyřnohého kamaráda. Mia jezdí se mnou, pokud je to možné. V rádiu je docela spokojená. Je tam vnitroblok, kde si může hrát. Někdy mi ji tu ale přeci jen musejí pohlídat.
Mia je pro psa netradiční jméno. Inspirovala vás nějaká hudební či herecká legenda?
Ne ne, jmenuje se Mia jen tak. Říkala jsem si, že ošklivý pes by měl mít alespoň hezké jméno.
Máte ještě nějaké jiné zvířátko?
Mám jen psa a přítele (usmívá se uličnicky).
Písňový textař Pavel Vrba nám svěřil úplnou novinku. Připravuje knížku o psech! Tedy hlavně o jednom, o své drahé labradorce Charlottě, která se prý chová jako správná dáma. „Správná dáma sem tam něco rozmlátí“, zpívá Iveta Bartošová v písni otextované Vrbou. Jak to tedy vlastně básník myslel? Opatrně jsme se zeptali…
Kolik jste už vychoval pejsků?
Charlottka je první, i když psy miluji. V mém strhujícím úprku životem nebylo místo pro psa. Tam bylo místo jen pro mou choť, neboť ženy se o sebe dobře postarají (žena Marie si k nám přisedla a popíjí svou kávu).
Ale došlo na to…
Když jsem se konečně vybouřil, tak jsem v pětašedesáti dostal prvního psa….„Nejdříve to konzultoval se mnou“, volá od vedlejšího stolku Marta Kubišová… Ano, Marta mi to vřele doporučila. Charlottě teď bude sedm let. Lidsky řečeno, co do ni dáte, to zní dostanete.
A je perfektně vychovaná…
Je tady vycvičená. Každý idiot říká, že je jeho pes nejchytřejší. Tentokrát je to ovšem pravda. Chtěli ji koupit na nácvik a udělat z ní asistenčního psa. Ona není nikde škodná. Bydlíme na židovském městě a děláme s ní takové odpolední rituální procházky. Zadem kolem metra, po Příkopech, chodíme spolu do Kolkovny na pivo.
