Vítejte ve světě pozitivní motivace aneb O čem to celé vlastně je…
Pozitivní upevňování je tréninková metoda založená na moderních výzkumech o chování. Za posledních 40 let se výborným trenérům zvířat a expertům na chování (jakými jsou Karen Pryor, Ian Dunbar, Patricia McConell) podařilo nasměrovat pozornost veřejnosti od tradičních „škubni s ním-plácni ho-podřiď si ho“ výcvikových metod směrem k pozitivnímu upevňování. Stále více lidí se obrací k této metodě založené na vzájemném respektu a důvěře, protože chtějí, aby jejich pes CHTĚL plnit povely a nechtějí, aby jeho jedinou motivací k poslušnosti byl strach z toho, co se stane, pokud neuposlechne.
Takový pohled se může zdát samozřejmostí zvláště, pokud pohlédneme na to, jaký pokrok udělala naše společnost ve výchově dětí. Pochopitelně, psi nejsou děti, ale kupodivu obecná filozofie výchovy se shoduje – používání odměny pro upevnění žádaného chování a snaha o to, poslušnost a disciplína vycházely z vnitřního rozhodnutí a ne ze strachu. Moderní věda ukazuje, že psi mají s námi lidmi společného mnohem více, než mohli trenéři před padesáti lety tušit. Psi cítí podobné emoce jako my – strach, zlost, radost, sociální nejistotu a dokonce lásku – a je proto důležité si uvědomit, že moderní techniky, které dnes uplatňujeme při výchově dětí, se dají velmi úspěšně využít i u psů.
Jakkoli se to zdá jednoduché, stále obrovský počet lidí využívá metody založené na dominanci člověka nad psem. Při této metodě se trenéři moc nezabývají pochopením , PROČ se nežádoucí chování objevuje, ale spíše se snaží o „rychlou nápravu“ a nežádoucí chování potlačují tresty. To je nebezpečné, protože jakékoli „rychlé přeučení“ se může vymknout kontrole. Pes přestane provádět nežádoucí chování, protože se obává nepříjemné reakce člověka, ale uvnitř stále cítí stejné pocity a potřeby, které mohou jednou nekontrolovaně vybuchnout ven a mnohdy ještě silněji, než kdy před tím. Podobně tito trenéři zahánějí „oheň ohněm“. To znamená, že chování, které je způsobeno strachem a nejistotou a obvykle ústí v agresivitu, se snaží vyřešit tresty, a tím opětovně ve psu vzbuzují pocity strachu. Typickým případem je metoda, kdy se řeší agresivita vůči jiným psům. Pes, který má strach z ostatních psů, což se navenek projevuje útočnými výbuchy (ohrožený pes má od přírody jen dvě možnosti řešení – zabij nebo uteč. Pokud vystrašeného psa přivážeme na vodítko, jaké řešení mu zbývá? ), se vezme do skupiny psů a jeho vzteklé reakce jsou tak dlouho trestány (od škubnutí vodítkem až po elektrický šok, záleží na fantazii trenéra), až pes zdánlivě přijme fakt, že „nemůže dělat naprosto nic
