Demodikóza je onemocnění projevující se zánětem kůže. Způsobuje ho parazit Demodex canis – trudník psí.

Parazit má typický doutníkovitý tvar, dosahuje délky kolem 0,2 – 0,5mm. Lokalizuje se v chlupových folikulech a mazových žlázách a v obvyklém množství a u zdravého psa nepředstavuje žádné nebezpečí. Pokud ovšem dojde k jeho přemnožení, nastává problém.  Příčinou přemnožení bývá většinou snížená imunita zvířete v důsledku závažných chronických onemocnění (např. nádory), vliv má i dlouhodobé podávání imunosupresivních léčiv (např. kortikosteroidy), nebo se může jednat o dědičné defekty imunity.

 

Příznaky onemocnění

Zpočátku se na kůži zvířete objeví nesvědících lysinky až vřídky, což je základní rozlišovací znak oproti podobně vyhlížejícím onemocněním kůže. Okrouhlá ložiska vypadané srsti se zvýšenou tvorbou jemných šupin a zarudnutím se vyskytují zejména na hlavě – na čele, tváři psa, v okolí očí a na hřbetě nosu. U této formy – tzv.juvenilní dojde až 90% ke spontánnímu vyléčení během 4 až 8 týdnů. Juvenilní lokalizovaná forma demodikózy se vyskytuje u psů ve věku od tří až osmnácti měsíců, v ojedinělých případech mohou onemocnět i mladší zvířata.

Pokud se lysiny šíří přes krk a hrudní končetiny na ostatní části těla, kůže šupinatí, tvoří se krusty, jedná se ogeneralizovanou formu demodikózy.  Tyto plochy mohou být poseté vřídky a pupínky, které jsou naplněné zpočátku vodnatým, později i hnisavým a krvavým obsahem. K onemocnění v této fázi se většinou přidává bakteriální infekce a dochází ke značné svědivosti postižených míst. Zvířata ložiska intenzivně škrábou a tím postižená ložiska rozšiřují. Díky biochemickému odbourávání bakteriálních látek pak vzniká také nepříjemný tělesný pach postižených zvířat.

Nejzávažnější chronickou formou demodikózy je forma skvamózní (suchá) a pustulózní. Často vzniká v důsledku nedokončené či zanedbané léčby předchozího stadia demodikózy. Projevuje se výrazným hnisavým zánětem kůže, plochy mezi prsty vykazují stejné změny a psi si je intenzivně olizují. Meziprstní zánět na končetinách zvířete pak bývá hluboký a obtížně terapeuticky řešitelný.

 

 

Nejčastěji demodikózu můžeme pozorovat u krátkosrstých a krátkočelistních plemen, například dalmatinů, německých ovčáků, dobrmanů, jezevčíků, francouzských buldočků, šarpejů a molosovitých psů. Postiženy jsou stejnou měrou chovy z různých zemí.

 

Diagnóza

Nutné je mikroskopické vyšetření postižených míst na kůži, vytržených chlupů, obsahu pustul a opakovaný hluboký kožní seškrab v oblasti poškození.

 

Léčba

U mladých psů demodikóza většinou odezní spontánně.

V případě dospělých zvířat vyžaduje dlouhodobou terapii:

  • úplné ostříhání zvířete
  • odstranění šupin a krust speciálním šamponem
  • opakované koupele v přípravcích působících proti demodexu –  aplikuje se amitraz (účinná látka proti vlastnímu trudníkovi) ve formě koupele v ředění 1:100. Nejčastěji používaný preparát je Ectodex Tactic nebo Mitaban). Při koupeli se nesmí  amitraz dostat psu do očí, do spojivkového vaku dávejte ochrannou oční mast. Během koupele větrejte, pužívejte ochranné rukavice. Koupel se zpravidla doporučuje 2 x týdně po dobu několik týdnů (cca 6 – 8 týdnů), do doby, dokud není výsledek kožního seškrabu negativní. U tohoto přípravku je i přes jeho toxicitu vysoká bezpečnost a účinnost (nelze používat pouze u čivavy kde dochází k otravám, končících až smrtí zvířete). K vyléčení dochází u více než 90% pacientů.
  • Pokud amitraz selže, používají se avermectiny (mylbemicin oxim – Interceptor nebo ivermectin – Ivomec, a to ve velmi vysokých dávkách a dlouhodobě). Jejich použití je rizikovější, i život ohrožující, zejména u některých plemen (kolie, šeltie a některá další). Účinnost těchto látek je více než 99%.
  • podávání vitaminu E, antibiotik, příp. posílení imunitního systému organismu, komplex látek podporující kvalitu kůže a srsti – biotin, zinek, vitamíny, aminokyseliny; echinaceu nebo betaglukan

 

Naději na úplné vyléčení demodikózy máme při správné terapii až v 85 %.

 

Homeopatická léčba

MVDr. Simona Müllerová uvádí, že demodex lze léčit také homeopatickými přípravky. Citujeme: „Při prvních drobných kožních projevech zahájím celkovou antiparazitární léčbu, to znamená odstranit střevní i zevní parazity chemickou cestou, neboť homeopatie na ně nestačí. Tím sice zatížím játra jako vylučovací orgán, ale bylinami nebo homeopatií je mohu regenerovat a čistit (Nux, Lycopodium, pampeliška, ostropestřec). Při podezření na demodexe používám přípravky na bázi selamectinu, který se mi velmi osvědčil. Podle typu leze, zvolím homeopaticum. Plošné – šedá, s malými šupinami, štíhlý jedinec (nemusí být) – arsenicum album, šedá nebo červená, s výpotkem, v záhybech, silnější, pomalejší jedinec (nemusí být) – graphites, typicky kulaté leze, spíše červené – bereberis (zejména u plemen trpících na ledvinová onemocnění). Pupínky – pupínky, papuly, pustuly, s hnisem, bez hnisu, se zánětem mazového váčku – Selenium, Silicea. Při větším množství pustul hepar sulfur, nižší ředění na úvod na vyvedení zánětu směrem ven z těla, dále vyšší ředění na vysušení. Pustuly v meziprstí – opět hepar, myristicu, oba od nižšího po vyšší ředění. Vypadávání chlupů – Silicea, Thalium. Zánět mazového váčku nebo chlupového folikulu – capsicum. Větší červené plochy pod krkem – často zhoršené kovovým obojkem nebo máčením v trávě, rhus po namožení a pohybu, zejména i s pupínky, condurango v záhybech, belladona především na červené, mírně vystouplé léze. U brachycephalických plemen calcareu fluoricu nebo fluoricum acidum. Z bylin lichořeřišnici, která hubí viry, bakterie, plísně a podporuje růst chlupů. Grepový olej nebo tinkturu používám také, ale některým jedincům oživuje reakci a zdánlivě zhoršuje stav v počáteční fázi. Rozhodně doporučuji všechny kožní léze hned při výskytu dvou a více ukázat svému lékaři nebo homeopatovi. Včasná léčba s návaznou prevencí má vynikající efekt. Pokud je pes již dlouhodobě léčen antibiotiky a šampony, trvá homeopatická léčba nejméně dva měsíce a je dost náročná.“

 

Prevence

Onemocnění má stále stoupající tendenci výskytu, proto by mu měla být věnována pozornost.  Dosud se uvádělo, že přenosu parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu a to přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte, nejčastěji při sání. Žádný jiný způsob přenosu nebyl prokázán, tzn.pacient trpící onemocněním nemůže nakazit jiné psy ani člověka.

Podle posledních výzkumů provedených na veterinární klinice v Birkenfeldu  je ale velmi pravděpodobné, že demodikóza může být také dědičná. A k  tomu, aby se onemocnění projevilo, musí postižený jedinec získat vlohu od obou rodičů. Jestliže se na něj přenese vloha jen od jednoho z rodičů, onemocnění se neprojeví, ale postižený jedinec se stává přenašečem. Z toho plyne, že pokud má potomky pes přenašeč a fena přenašeč, bude 25% potomků postižených, z 50% se stanou přenašeči a 25% potomků bude zdravých. V případě, že je přenašečem jen jeden z rodičů, budou sice štěňata klinicky zdravá, ale z 50%  potomků se stanou přenašeči.

Názory na vyřazování psů postižených tímto onemocněním se různí:

Podle jedněch by se k reprodukci neměla používat zvířata s akutní demodikózou – to znamená nekrýt fenu, která má viditelné stopy demodexu na kůži a nepoužívat ke krytí ani takto postiženého psa. Pokud se u jedince plánovaného pro chov demodex někdy vyskytl, je nanejvýš vhodné vybírat k němu partnera, který demodexem nikdy netrpěl.

Jiní by z chovu vyloučili všechna zvířata, u kterých se demodikóza vyskytla v dospělosti. Týká se to i fen, které měly štěňata s demodexem.